Aktuální zajímavé zprávy a odkazy

Pane Králi děkujeme,,,škoda, že tak pozdě

Zápis z přijetí delegace Evropského parlamentu prezidentem republiky Václavem Klausem

5. 12. 2008, Praha


VK: Jsem velmi rád, že Vás mohu na Pražském hradě dnes přivítat. Velmi se těším na naši diskusi, protože vím, že mé názory a postoje jsou v médiích často démonizovány a karikovány a toto je příležitost, jak můžeme přímo a nezkresleně své postoje diskutovat. Jsem tím, kdo vždy říkal, že pro ČR nemá členství v EU alternativu. Byl jsem to já, kdo v roce 1996 podal premiéru Dinimu českou přihlášku do EU. Byl jsem to já, kdo podepsal přístupovou smlouvu. Stojíme na prahu českého předsednictví EU. Jsem přesvědčen, že je bez problémů zvládneme. Vláda a všechny další orgány ČR se na předsednictví odpovědně připravují.

Pöttering: Děkujeme za přijetí. Jsem v Evropském parlamentu od r. 1979, celý svůj život jsem „ve službách Evropy“, to, že Česká republika je dnes členským státem a bude předsedat Evropské unii, je zázrak, o kterém se nám před třiceti lety nesnilo. Rád bych omluvil kolegu Josepha Daula, který je na dlouho plánované návštěvě Finska, ale rozumím tomu, že jste se osobně setkali zde na Pražském hradě před několika týdny. Je zvykem, že každý ze členů Konference EP bude mít během přijetí krátké slovo a možnost položit otázky. Prosím nejprve pana kolegu Schulze.

Schulz: Za Stranu sociálních demokratů bych rád řekl, že jsme připraveni podpořit české předsednictví, které nebude lehké, protože ho bude ovlivňovat nadcházející volební kampaň do Evropského parlamentu a dlouhodobě diskutované problémy, které se v EU nedaří uzavřít. Je to klimatický balíček, jakkoli Francie má ambici tuto otázku dojednat ještě před koncem roku, a potom Lisabonská smlouva, u které je znám velký rozdíl mezi Vašim názorem a stanoviskem EP. Evropští socialisté budou bojovat o to, aby byla ratifikována. Lisabonská smlouva je nutná, nevyhnutelná, absolutně nezbytná. Vím, že v tomto ohledu máte poněkud kontroverzní názory, pane prezidente.

VK: (úsměvně) Vždyť mě znáte, já kontroverzní nejsem.

Schulz: (také úsměvně): já jsem právě v Evropském parlamentu proslulý tím, jak nejsem kontroverzní, takže si budeme rozumět.

Watson: Pane prezidente, my umíme všichni německy, anglicky, francouzsky, španělsky a italsky. Jazyková odlišnost je v Evropské unii velkou hodnotou. Přejeme Vašemu předsednictví úspěch. Bude mu dominovat nutnost čelit finanční a ekonomické krizi. Je důležité, aby dále běžela Lisabonská agenda. Minulost prokázala, že nalézat řešení umožňuje evropská solidarita, která nám umožnila zastavit postup Rusů v Gruzii, která nám umožnila nacházet řešení finanční krize. Většina dnešních problémů má nadnárodní povahu a jejich řešení lze najít pouze na nadnárodní úrovni.

Můžeme mít rozdílné názory na architekturu „evropského domu“, ale důležité je, aby stál.

Cohn-Bendit: Přinesl jsem Vám vlajku, kterou tu prý máte na Pražském hradě všude. Je to vlajka Evropské unie, tak ji postavím tady před Vás. Bude to těžké předsednictví. ČR se bude muset zabývat návrhem pracovně-právní směrnice a klimatickým balíčkem. Klimatický balíček EU představuje méně, než by si naše frakce přála. Bude nutné aspoň toto minimum dodržet. Jsem přesvědčen, že klimatické změny představují nejen riziko, ale i nebezpečí pro další vývoj planety. Opírám se o vědecký názor a většinový souhlas v EP a vím, že se mnou nesouhlasíte. Můžete věřit v co chcete, já jsem přesvědčen, že globální oteplování je realita, není to věc mé víry.

Lisabonská smlouva: Vaše názory na ni mě nezajímají, chci vědět, co uděláte, až ji schválí česká sněmovna a senát. Budete respektovat demokratickou vůli zástupců lidu? Budete to muset podepsat.

Za další, chci, abyste mi vysvětlil, jaká je míra Vašeho přátelství s panem Ganleym z Irska. Jak se můžete scházet s člověkem, o němž není jasné, kdo ho platí? Ve Vaší funkci se s ním nemáte co scházet. Je to muž, jehož finance pocházejí z problematických zdrojů a chce je nyní použít na financování své volební kampaně do EP.

VK: Musím říci, že tímto stylem a tónem se mnou za 6 let zde nikdo dosud nemluvil. Tady nejste na pařížských barikádách. Domníval jsem se, že tyto způsoby pro nás skončily před 19 lety. Vidím, že jsem se mýlil. Já bych se Vás nedovolil ptát, z čeho jsou financovány aktivity zelených. Pokud Vám jde o racionální diskusi v té půlhodině, kterou na jednání máme, dejte, pane předsedo, prosím, slovo dalšímu.

Pöttering: Ne, my máme času dost. Můj kolega bude pokračovat, protože každý z poslanců se Vás bude ptát na co bude chtít. (K Cohn-Benditovi) Jen pokračujte.

VK: To je neuvěřitelné, něco takového jsem ještě nezažil.

CB: Protože jste tady ještě neměl mě. S prezidentem Havlem jsme si vždy dobře rozuměli. A co mi řeknete o Vašem postoji k anti-diskriminačnímu zákonu? O našich financích Vám klidně povím.

Crowley: Já jsem z Irska a jsem členem tamní vládní strany. Můj otec celý život bojoval za nezávislost proti britské nadvládě. Mnoho mých příbuzných při tom přišlo o život. Proto si mohu dovolit říci, že Irové si přejí Lisabonskou smlouvu. Tím, že jste se při své návštěvě v Irsku setkal s Ganleym, jste se dopustil urážky irského lidu. Ten člověk neprokázal, z čeho financoval svou kampaň. Je to nehorázná urážka irského lidu, sejít se s někým, kdo nemá volený mandát. Chci Vás jen informovat, jak to Irové cítí.

Přeji Vám, aby se Vám podařilo program Vašeho předsednictví prosadit. Aby se Vám podařilo prosadit, co si evropští občané přejí.

Wurz: Francouzský prezident se vyjádřil v tom smyslu, že protiraketový deštník není dobrý pro Evropu. Rád bych se zeptal na Váš postoj v této věci, pane prezidente.

Dahl: Pane prezidente, děkuji. Já Vám žádnou vlajku nedám, protože v mé zemi je považováno za slušné dávat společně s vlajkou naší i vlajku hostitele, je nezdvořilé předkládat jen jednu vlajku. Pan Pöttering Vám asi řekne, že v mnoha otázkách já nezastávám názor Konference předsedů Evropského parlamentu, ale jsem velmi ráda, že se s Vámi setkávám osobně. Nesouhlasím s klimatickou politikou, ani s pojetím tržního hospodářství v EU.

Jak jste řekl, je potřeba, abyste nebyl v Evropě démonizován a to, co jsem od Vás dnes slyšela, mě potěšilo. Nejste démon, ale statečný prezident, který obhajuje svoje názory. Souhlasím s Vámi, že debata musí v Evropě pokračovat, je potřeba zajistit vysokou účast voličů v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu. Je nezbytně nutné, aby v Evropské unii bylo dovoleno nesouhlasit. Je dovoleno nesouhlasit s nějakou směrnicí, ale není dovoleno nesouhlasit se smlouvami. Jsem hrdá na to, že jste nepřijali všechno, co z Bruselu přichází.

Belohorská: Já budu mluvit anglicky, i když vím, že ve slovenštině by mi pan prezident rozuměl. Smlouva z Nice je smlouva pro 15 zemí, ale Unie se rozšířila, Lisabonská smlouva je smlouva pro 27 zemí, a proto jsem nešťastná z toho, když nejvyšší představitel jedné z nových členských zemí vystupuje proti této smlouvě, na které jsme pracovali všichni společně.

VK: Děkuji za tuto zkušenost, kterou jsem získal na setkání s Vámi. Netušil jsem, že je něco takového možné a za posledních 19 let jsem nic podobného nezažil. Myslel jsem si, že to patří minulosti, že žijeme v demokracii, ale v EU opravdu funguje post-demokracie.

Mluvili jste o evropských hodnotách. Evropskou hodnotou je především svoboda a demokracie, o tu jde občanům členských států EU především a dnes se v EU velmi vytrácí. Je třeba je bránit a usilovat o ně.

Především bych chtěl zdůraznit to, co si myslí i většina občanů České republiky, že pro nás členství v EU nemá alternativu. Byl jsem to já, kdo podával přihlášku do EU v roce 1996 a v roce 2003 podepsal přístupovou smlouvu.

Uspořádání uvnitř EU má ale alternativ mnoho. Považovat jednu z nich za posvátnou, nedotknutelnou, o které navíc není dovoleno pochybovat a kritizovat ji, je proti samotné podstatě Evropy.

Pokud jde o Lisabonskou smlouvu, rád bych připomenul, že ratifikována ještě není ani v Německu. Ústavní smlouvu, ze které Lisabon vychází, v referendu odmítli voliči dalších dvou zemí. Jestliže pan Crowley hovoří o urážce irských voličů, potom musím připomenout, že největší urážkou vůči irským voličům je nerespektování toho, jak v červnovém referendu hlasovali o Lisabonské smlouvě. Já jsem se v Irsku setkal s někým, kdo zastává většinový názor v zemi, Vy, pane Crowley, zastáváte názor, který je v Irsku minoritní. To je hmatatelný výsledek referenda.

Crowley: Vy mně nebudete říkat, jaký názor mají Irové. To já jako Ir vím nejlépe.

VK: Já nespekuluji o názoru Irů. Já konstatuji jediná měřitelná data o jejich postoji, která přineslo referendum.

K Lisabonské smlouvě – u nás není ratifikována proto, že o ní dosud nejednal náš parlament. To není vina prezidenta. Počkejme na rozhodnutí obou komor parlamentu, to je současná fáze ratifikačního procesu, v níž prezident republiky nehraje žádnou roli. Dnes smlouvu podepsat nemohu, protože mi neleží na stole, patří teď parlamentu, aby o ní rozhodl. Moje role nastane až po případném schválení smlouvy v parlamentu.

Pokud jde o klimatický balíček, česká vláda jistě bude na racionálnější straně rozhodování v této věci.

Antidiskriminační zákon – jsem přesvědčen, že je to veli špatný zákon, ale já jeho přijetí, i kdybych chtěl, ovlivnit nemohu. Je v parlamentu a tam potřebná většina pro jeho přijetí dosud nevznikla.

Pan Watson zmínil Lisabonskou agendu – to už je skoro zapomenutá věc. A právem zapomenutá.

Finanční krize - jsem přesvědčen, že v otázce finanční krize bude česká vláda na straně zastánců racionálního postupu. Nebylo by moudré, pod záminkou boje s krizí likvidovat svobodný trh. Myslím, že ČR má v této situaci jistou výhodu. Zažila bankovní a finanční krizi v letech 97-98. Banky se od té doby chovaly velmi zodpovědně a nejsou tak dnes vystaveny nadměrným rizikům. Teď se to ukazuje být výhodou.

K radaru chci říci to, že i o něm by Česká republika měla svobodně rozhodnout a sama zvolit to, co považuje za relevantní. Pro řadu lidí u nás i pro mě je to otázka podpory transatlantické vazby. Očekávám, že v dohledné době bude příslušná smlouva ratifikována.

Pöttering: Ještě před mou závěrečnou řečí dám slovo kolegovi Schulzovi.

Schulz: EU je unie suverénních států a nikoliv federace. Rozumím tomu, co říkáte o irském NE, že je třeba ho respektovat. Ale, co respekt vůči hlasům voličů ve Španělsku a Lucembursku, kteří významnou většinou řekli Lisabonské smlouvě ANO?

VK: V EU dosud platí pravidlo jednomyslnosti, a to je třeba respektovat. EU může fungovat pouze tehdy, bude-li respektovat svá vlastní pravidla a principy. Je potřeba se vrátit k Laekenské deklaraci a renegociovat Lisabonskou smlouvu. Je potřeba decentralizovat, hovořit o tom, jak vrátit pravomoci na úroveň členských států, blíže jejich občanům, jak přehodit výhybku od supranacionalismu k intergovernmentalismu.

Pöttering: Ještě před tím, než řeknu závěrečné slovo, bych chtěl říci, že Konference předsedů Evropského parlamentu diskutovala o termínu pro Vaše vystoupení v EP a nabízí Vám 19. únor. V dubnu usilujeme o amerického prezidenta a parlament naposledy zasedá 7. 5.

Závěrem bych chtěl říci toto – a chci odejít z této místnosti v dobrém. To, abyste nás srovnával se Sovětským svazem, je více než nepřijatelné. Každý z nás má hluboké kořeny ve své zemi a v našich volebních obvodech. Jde nám o svobodu a demokracii, o smíření v Evropě. My podporujeme české předsednictví, máme dobrou vůli a nejsme naivní.

VK: Já jsem Vás nesrovnával se Sovětským svazem, slovo Sovětský svaz jsem nevyslovil. Řekl jsem, že takovou atmosféru a styl jednání jako dnes jsem za uplynulých 19 let v ČR opravdu nezažil.

Děkuji Vám za možnost setkat se s Vámi, coby poslanci Evropského parlamentu. Je to zkušenost jiná než ta, kterou znám ze setkání s prezidenty a premiéry členských zemí EU.

DOKUMENT: Vystoupení Václava Klause u Ústavního soudu


Plné znění Lisaboské smlouvy... ZDE


Přečtěte si slovo od slova, co řekl prezident Václav Klaus v úterý na jednání Ústavního soudu o Lisabonské smlouvě.

PRAHA 25. 11. 2008 (iHNed.cz)

Vážený pane předsedo, vážené soudkyně a vážení soudci Ústavního soudu,
přicházím k dnešnímu jednání, protože jsem byl Ústavním soudem vyzván, abych se vyjádřil k návrhu Senátu Parlamentu České republiky na posouzení souladu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, sjednané v Lisabonu dne 13. prosince 2007, s ústavním pořádkem České republiky.
Hned v úvodu bych chtěl zdůraznit, že dobře vím, že pro tento úkol jsou pro Ústavní soud relevantní především argumenty a stanoviska právní. Na ně se také ve svém vystoupení zaměřím.
Nicméně, je zřejmé, že nesmíme ztrácet ze zřetele i širší kontext. Pokud tato smlouva vstoupí v platnost, změní se jak mezinárodní postavení, tak i vnitřní poměry našeho státu. Bude oslabena i váha naší země při rozhodování v Evropské unii. Tím vším se změní podmínky našeho členství, s nimiž naši občané vyslovili souhlas v referendu o Přístupové smlouvě. Demokraticky konstituované orgány našeho státu budou zbaveny práva rozhodovat o celé řadě oblastí veřejného života a tato práva budou předána do rukou orgánů unijních, které dostatečné demokratické kontrole nepodléhají. Orgánům Evropské unie bude navíc umožněno, aby své pravomoci nad záležitostmi života naší země a jejích občanů podle svého uvážení dále rozšiřovaly bez našeho souhlasu.
Naše rozhodnutí o tak zásadních věcech jako je Lisabonská smlouva proto nesmí být výsledkem zahraničních tlaků či momentálních krátkodobých zájmů některých našich politiků. Nesmí také být důsledkem naivních iluzí o realitě mezinárodní politiky, které nás v minulosti už tolikrát zklamaly. Rozhodnutí o Lisabonské smlouvě totiž nebude platit pouze pro dnešek či několik málo budoucích let. Zavážeme jím i generace budoucí. Dnešní jednání Ústavního soudu proto považuji v historii této instituce za zcela klíčové. Vaše rozhodnutí bude patrně nejdůležitější, jaké učiníte.

Předpokládám, že při svém jednání budete explicitně reagovat na mé vyjádření z června letošního roku. Nebudu ho zde opakovat, ale myslím, že je třeba alespoň stručně připomenout ty z mých tehdejších otázek, které i nyní, s odstupem času, považuji za nejdůležitější:
Za prvé, zda by Česká republika - po případném vstupu Lisabonské smlouvy v platnost - zůstala svrchovaným, demokratickým a právním státem?
Za druhé, zda by Česká republika byla i nadále plnoprávným členem mezinárodního společenství, způsobilým samostatně a beze zbytku dodržovat závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva?
Za třetí, zda by Evropská unie zůstala mezinárodní organizací, nebo zda by se stala federálním státem (případně jakkoli jinak pojmenovaným subjektem majícím charakteristické znaky federálního státu), a zda naše Ústava dovoluje, aby se Česká republika stala dílčí součástí státu tohoto typu?
Vaše jasné a jednoznačné odpovědi na tyto otázky považuji za jeden z nezbytných předpokladů, aby - při hypotetické možnosti, že by v budoucnu Irové změnili své rozhodnutí - mohl i v České republice pokračovat ratifikační proces Lisabonské smlouvy.
Vašeho dnešního jednání se nezúčastňuji jen proto, abych zde připomněl tyto elementární, ale zcela zásadní otázky. Je zde další nová okolnost. Je jí stanovisko vlády z 27. června tohoto roku. Vláda v něm opřela svou argumentaci o právní doktrínu tzv. materiálního jádra ústavy a na tomto základě dospěla k závěru, že Lisabonská smlouva s naší ústavou v souladu je. Podle mého názoru je tomu přesně naopak.
Poněkud překvapivé je už samo odvolávání se vlády na tuto doktrínu, neboť ta není doktrínou časem vyzkoušenou a osvědčenou. Prvně byla u nás aplikována teprve v roce 2006. Byla zformulována v Německu v souvislosti s ustanovením německého Základního zákona, které zakazuje změnu podstatných náležitostí demokratického státu. Ústavními soudy začala být oblíbená, neboť se na jejím základě stávají monopolním arbitrem rozhodování o tom, která část ústavy významná a důležitá je a která nikoli. Jsou to v každém případě rozhodování v podstatě subjektivní, neboť obecná právní teorie postrádá jasné vymezení toho, které prvky ústavy tvoří její údajné materiální jádro. Mám o tomto přístupu zásadní pochybnosti, nicméně konstatuji, že vláda tuto doktrínu jako východisko svého postoje k Lisabonské smlouvě přijala, a proto se i já pokusím tuto smlouvu posoudit touto optikou.
S ústavním pořádkem České republiky Lisabonská smlouva v souladu není. Je v rozporu nejen s dílčími ustanoveními ústavy, což by eventuálně šlo změnit nějakou ústavní novelou, ale určitě to nelze řešit, jak předpokládá vláda - interpretací přijetí Lisabonské smlouvy jako nepřímé změny ústavy. Je v rozporu i se základními ústavními principy, které jsou - právě podle doktríny materiálního jádra ústavy - nedotknutelné a nezměnitelné. Článek 9 naší Ústavy, o který se použití této doktríny opírá, zní:
"(1) Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.
(2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.
(3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.“
Rozhodující v kontextu našeho dnešního jednání jsou odstavce (2) a (3).
Jistě nelze popřít, že základem ústavy, a tedy i jejího hypotetického materiálního jádra, je princip svrchovanosti státu, což před dvěma lety svým nálezem konstatoval i český Ústavní soud. Učinili jste tak v kauze tzv. cukerných kvót, když jste odmítli uznat doktrínu Evropského soudního dvora o absolutní přednosti komunitárního práva a když jste konstatovali, že - cituji - "přenos pravomocí na orgány Evropské unie smí trvat jen za předpokladu, že tyto pravomoci jsou vykonávány způsobem, který je slučitelný se zachováním státní suverenity České republiky a který neohrožuje podstatu demokratického právního státu“. Konec citátu.
To je zcela zásadní závěr, se kterým se ztotožňuji. Potvrzuje, že se Česká republika - na rozdíl od naprosté většiny států EU - nesmí stát dílčím subjektem federálního státu (či státu federálního typu). Vzdání se svrchovanosti by bylo podle nálezu Ústavního soudu č. 154/2006 Sb. neplatné, protože by to bylo v rozporu s čl. 9 Ústavy. , to překvapivý závěr, protože je evidentní, že na jednom území nemohou současně existovat dva suveréni. Vždy bychom stáli před otázkou, kdo z nich má přednost, kdo má pravomoc rozhodovat o tom, které kompetence mají být převedeny na orgány Evropské unie a které mají zůstat členskému státu. Jde tedy o to, komu mají náležet ony tzv. "kompetenční kompetence“.
Toto téma není nové. Naši ústavu jsme museli změnit již před vstupem do Evropské unie, ale i tehdejší tzv. euronovela Ústavy musela respektovat článek 9 Ústavy České republiky. Proto umožnila na orgány Evropské unie přenést "pouze“ některé konkrétní pravomoci orgánů České republiky, ale nedovolila přenést naši svrchovanost. Bylo tím řečeno, že při jakémkoli přenosu pravomocí musí být přenášené pravomoci explicitně a jednoznačně vymezeny a že nesmí existovat možnost, aby orgány EU mohly vykládat rozsah přenosu pravomocí samy či aby dokonce mohly samy na sebe přenášet další pravomoci naší země, aniž s tím budeme moci nesouhlasit a aniž budeme mít možnost obrátit se - tak jako dnes - na Ústavní soud České republiky, aby to posoudil. Lisabonská smlouva omezí i pravomoci tohoto soudu. Proto nelze ani teď předat orgánům Evropské unie onu "kompetenční“ kompetenci.
S principem svrchovanosti státu jsou v naprostém rozporu následující ustanovení Lisabonské smlouvy:
- koncept sdílených pravomocí podle článku 4 konsolidovaného znění Smlouvy o fungování Evropské unie;
- přijímání opatření nad rámec unijních kompetencí, "je-li to nezbytné k dosažení některého z cílů stanovených Smlouvami“ podle článku 352 odst. 1 konsolidovaného znění Smlouvy o fungování Evropské unie, což je tzv. zmocňovací doložka, nebo jinak doložka flexibility;
- zjednodušený postup pro přijímání změn primárního práva podle čl. 48 Smlouvy o Evropské unii, tzv. passerella. Ta umožňuje změnit zakládající smlouvy o EU a tím - bezprostředně - i náš právní řád pouze rozhodnutím Rady EU.
Mimořádně sporná je i tzv. doktrína implicitních vnějších pravomocí zformulovaná Evropským soudním dvorem v roce 2006. Ta Evropské unii umožňuje sjednávat i mezinárodní smlouvy nad rámec jejích kompetencí. Stačí k tomu, aby Unie prohlásila, že sjednání takové smlouvy je nezbytné k dosažení cílů stanovených smlouvami v rámci politik Unie. Na této pravomoci Unie je alarmující nejen její zcela vágní vymezení, ale i fakt, že je již aplikována, ačkoli teprve Lisabonskou smlouvou, článkem 216 konsolidovaného znění Smlouvy o fungování Evropské unie, má být kodifikována a zpětně legalizována.
Lisabonská smlouva tak zahajuje proces, na jehož konci bude suverénem Evropská unie, která bude nařízeními či jinou jednostrannou formou stanovovat normy a pravidla jak jednotlivým členským státům, tak i občanům těchto států. Ústavy států již nebudou ohnisky právních řádů jednotlivých členských států. Naopak, tyto právní řády budou v takové situaci svoji existenci odvozovat od ústavy Evropské unie (ať již se bude nazývat jakkoli) a budou s ní muset být v souladu.
Obzvláště alarmující je to, že toto zásadní omezení svrchovanosti České republiky a dalších členských států Evropské unie není v textu Lisabonské smlouvy jasně a otevřeně zformulováno a že není výslovně označeno jako záměr a cíl uspořádání, které má tato smlouva přinést. Omezení svrchovanosti je nastoleno skrytě, implicitně, je zašifrováno v nepřehledných článcích a ustanoveních. Lisabonská smlouva, vstoupí-li v platnost, zmocní - aniž by to evropská veřejnost tušila - orgány Evropské unie, aby svým rozhodováním libovolně omezovaly svrchovanost členských zemí. To nelze přijmout. Prohlubování evropské integrace nesmí probíhat skrytě, za zády občanů členských zemí, ani jim nesmí být vnucováno proti jejich vůli. To by bylo v rozporu nejen s článkem 9, ale i s článkem 1 naší ústavy. Jediný závěr, který je možné udělat, je ten, že Lisabonská smlouva odporuje principu svrchovanosti českého státu.
Dalším stejně významným prvkem tzv. materiálního jádra ústavy je jistě i princip svrchovanosti lidu. "Lid je zdrojem veškeré státní moci“, říká naše Ústava. Česká republika se tím ustavila jako demokratický stát. Je to jasně definovaný, historicky autentický lid, politicky identifikovatelný démos, kdo je českým suverénem a kdo je nositelem svrchovanosti českého státu. Od jeho moci se odvíjí celý náš ústavní, právní a politický systém.
Proto je namístě položit si otázku, kdo je zdrojem právní a politické moci v Evropské unii? Lid to v žádném případě není, protože "evropský lid“, démos, neexistuje. Moc se v EU odvozuje od institucí vytvořených na základě mezivládních dohod či smluv. Toto pojetí moci je ovšem v zásadním rozporu s pojetím státu, jak jej definuje česká Ústava. Z toho plynou i další otázky: Byla by po přijetí Lisabonské smlouvy Evropská unie institucí stejně demokratickou, jakou je dnes Česká republika? A naopak, zůstala by Česká republika stejně demokratická jako dosud? Má Evropská unie dostatečně strukturovanou dělbu moci a dostatečné kontrolní a odvolací mechanismy? Je její politický systém založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran? Je možné zvolením opozice vyměnit existující orgány Evropské unie? Podobných zásadních otázek by bylo mnoho.
Pokud by Lisabonská smlouva vstoupila v platnost, jejím prostřednictvím by bylo možné "shora“, z Evropy, exekutivně prosadit i to, co by žádný národní parlament nikdy neschválil. Byla by tím prohloubena možnost obcházet národní zákonodárné sbory, což by v členských státech, včetně České republiky, zásadně oslabilo demokracii. Lisabonská smlouva je tedy v rozporu i s ústavním principem svrchovanosti českého lidu.
Nejen to. Bude-li moc českého lidu takto zásadně omezena ve prospěch moci orgánů Evropské unie, pak tím budou ve stejném rozsahu řetězově omezeny i další základní principy naší ústavy - princip ochrany osobní svobody, princip dělby veřejné moci, princip vlády zákona a rovnosti před ním a princip právní jistoty. Česká republika by je mohla nadále zajišťovat jen v rozsahu moci, kterou jí orgány Evropské unie ponechají.
Dalším podstatným prvkem doktríny materiálního jádra ústavy je i to, že Česká republika je - podle článku 1 své ústavy - státem nejen demokratickým, ale i státem právním. Jeho podstatou je, že jsou pravidla dána a známa předem. Lisabonská smlouva je s tímto principem v rozporu nejen pro svou nepřehlednost, ale zejména pro mnohoznačnost svých kompetenčních ustanovení. Tato ustanovení budou vykládat a provádět orgány Evropské unie, známé tendencí vykládat kompetence Unie v co nejširší možné míře.
Všemi těmito argumenty považuji za prokázané, že Lisabonská smlouva je v rozporu se všemi základními ústavními principy, které jsou považovány za tzv. materiální jádro ústavy. Že je v rozporu s mnoha konkrétními ustanoveními Ústavy je evidentní. Vláda se však domnívá, že tento rozpor s textem ústavy není podstatný, protože Lisabonská smlouva, bude-li přijata, ústavu de facto nepřímo novelizuje, protože se automaticky stane její součástí.

Tento přístup vlády je chybný, protože jako součásti ústavního pořádku článek 112 Ústavy taxativně vyjmenovává pouze samotnou Ústavu České republiky, Listinu základních práv a svobod a ústavní zákony. Nezmiňuje žádné mezinárodní smlouvy, dokonce nezmiňuje ani smlouvy uvedené v článku 10a Ústavy. Mezinárodní smlouvy nezmiňuje ani již citovaný článek 9 Ústavy. Naopak, právě on výslovně uvádí, že změna či doplnění ústavy jsou možné jen formou ústavního zákona. Z toho všeho plyne, že i když podle článku 10 všechny Parlamentem schválené mezinárodní smlouvy mají přednost před zákony, nedosahují síly zákonů ústavních, čili nevytvářejí ústavu, a proto nemohou být její součástí.
Na závěr bych chtěl vyjádřit své přesvědčení, že účelem řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s naším ústavním pořádkem je preventivní eliminace situací, kdy by Česká republika převzala mezinárodní závazek, který by byl v rozporu s ústavním pořádkem. Proto se domnívám, že by Ústavní soud - v případě pochybností o souladu či nesouladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem - měl spíše učinit závěr o jejím rozporu s ústavou. V tomto se odkazuji na komentář Elišky Wagnerové a dalších k zákonu o Ústavním soudu vydaný nakladatelstvím ASPI v loňském roce, kde se doslova říká: "Ústavní soud by se v tomto typu řízení neměl pokoušet rozpor odstraňovat konformním výkladem ať už jedním či druhým směrem... Jakékoliv pochybnosti o nesouladu by jej spíše měly vést k závěru o obsahovém rozporu.“ Rozhodování v případě pochybností by proto vždy mělo být ve prospěch ústavního pořádku, nikoliv proti němu.
Vážený pane předsedo, vážené soudkyně a vážení soudci, věřím, že tyto mé nové argumenty posilují závěr, že je obsah Lisabonské smlouvy v rozporu s naším ústavním pořádkem a že se s nimi ztotožníte.
Jsem rád, že toto řízení probíhá veřejně. Je to příležitost, aby veřejnost mohla slyšet argumenty přímo, a ne ve zprostředkované a často zkarikované podobě.
Děkuji Vám za pozornost.

Autor: Václav Klaus


Prezident Václav Klaus se hrozí závěrů summitu skupiny bohatých a velkých rozvíjejících se zemí, který se bude zabývat bojem s finanční krizí. Prezident pro Rádio Česko řekl, že některá regulativní opatření mohou vést k hrozivějším důsledkům, než je sama nynější krize.

Václav Klaus
"Já se té schůzky děsím, skutečně děsím, protože ta schůzka nemůže vést k ničemu jinému než k nějakým nedomyšleným, překotným opatřením, která budou mít hrozivější důsledky než sama dnešní krize, která ve světě je," řekl Rádiu Česko v exkluzivním rozhovoru.
Podle prezidenta není řešením současné krize zavádět různá regulativní opatření, ale naopak nechat nynější cyklus "dožít" a jen se bránit tomu, aby nebyla vyprovokována nová krize.
Bojí se ale, že Evropská unie regulativní opatření navrhne. "Evropská unie je založena nikoli na myšlence svobody, ale na myšlence regulace. Není divu, že i v tomto případě přichází s myšlenkou další a další regulace, což je naprosto tragický nesmysl. Mám hrůzu, že něco takového bude přijato a do budoucna to bude jen a jen brzdit další ekonomický růst," míní prezident.
Krizi způsobilo nadměrné vytváření peněz v ekonomice americkou centrální bankou, která tak vytvořila bublinu na trhu bydlení, uvedl dále Klaus.
Schůzka nejprůmyslovějších zemí světa, skupiny G20, se koná v pátek a v sobotu. Cílem je připravit reformu regulace globálního finančního systému.
Vedle představitelů největších průmyslových a rozvojových zemí se jí zúčastní zástupci mezinárodních finančních organizací.

zdroj idnes

Žádné komentáře:

Okomentovat