Aktuální zajímavé zprávy a odkazy

Nežádoucí účinek: SMRT - očkování a FarmaFirmy

Akorát jsem si všimnul uděsného článku na novinkách, který se k tomuhle fakt hodí. No posuďte sami

Očkování proti chřipce by měly proplácet pojišťovny všem, žádá vláda

Vláda chce v chřipkové sezoně udržet občany v zaměstnání, a proto doporučila zdravotním pojišťovnám, aby proplácely očkování i skupině lidí v produktivním věku od 19 do 65 let. Kabinet očekává, že díky tomu klesne čerpání dávek v nemoci a sníží se náklady na léky i na poskytování zdravotní péče. Očkování má být i nadále dobrovolné. ...zdroj-celý článek.


Nežádoucí účinek: SMRT (ukázka z bestselleru)

Lékař zadá pacientovy problémy, například Paní Mravencova si stěžuje na bolesti hlavy, a už se na obrazovce rozbliká název „vhodného" léku od firmy, která lékaři program poskytla. Název se z obrazovky nedá odstranit. Nezmizí, dokud se nevytiskne recept. Lékař, jehož každodenní rutina vlastně představuje úkolovou práci, takovéto ulehčení s radostí uvítá. Ruka si na příslušné pohyby rychle zvykne, lékař se ani nenaděje, a už bez dalšího rozmýšlení předepisuje výrobky dané firmy.

Bývalý šéf jedné z velkých farmaceutických firem odhaluje zázemí chodu jednoho z největšího byznysu na světě, ihned po zbrojařství a energetice. Obchodu s lidským zdravím a nemocí. Je rozdíl mezi údržbou lidského těla a bombardováním některých zemí? Minimální. Byznys jako byznys, nejdříve znič a poté znovu vystavěj a oprav. Miliardy se jen valí...

Také na českém trhu se hned po vydání kniha stala velmi chtěnou a prodávanou.

Dárky pro lékaře

Dalším způsobem, jak jsme lékařům neustále připomínali naši firmu a výrobky, byly dopředu připravené recepty. Poskytovali jsme jim je ve formě bloků v hodnotné kožené vazbě. Ve správném rohu byla vytištěna adresa lékaře a, samozrejme, i název našeho výrobku. Stačilo podepsat, vytrhnout a podat. Hotovo! Naco tedy ještě pracně vyhledávat alternativní výrobek a trápit se s ručnim vypisováním jiného receptu.

Když o tom dnes píšu, zní to skoro směšně.V každodenním životě to však představuje jistou sílu — sílu zvyku a malivkostí. Dnes, v době elektroniky, je to dokonce ještě jednodušší, je to přímo záviděníhodně jednoduché. Farmaceutické firmy se už nemusejí trápit s předtištěnými recepty. Dnes pro lékaře existují počítačové programy pro agendu pacientů.

Lékař zadá pacientovy problémy, například Paní Mravencová si stěžuje na bolesti hlavy, a už se na obrazovce rozbliká název „vhodného" léku od firmy, která lékaři program poskytla. Název se z obrazovky nedá odstranit. Nezmizí, dokud se nevytiskne recept.

Lékař, jehož každodenní rutina vlastně představuje úkolovou práci, takovéto ulehčení s radostí uvítá. Ruka si na příslušné pohyby rychle zvykne, lékař se ani nenaděje, a už bez dalšího rozmýšleni předepisuje výrobky dané firmy.

Tak to popisuje například i internista Dr. Wilhelm Redenbach v dokumentární reportáži PANORAMA odvysílané na německé televizní stanici Erstes Deutsches Fernsehen:

„Předepíšu například tablety s obsahem kyseliny acetylosalicylové, tedy generický acylpyrin. Jako možnost výběru se na obrazovce objeví sponzorska firma. Potvrdím, přičemž nazev sponzorské firmy zůstane na obrazovce. Po dalším potvrzení, příkazu k vystavení receptu, název sponzorské firmy stále zůstává na obrazovce a pak se objeví otázka, zda souhlasím s tím, aby lékárna vydala příslušný lék dané firmy. Přednastavená je odpověď „A", tedy „Ano". Po dalším potvrzení sponzorská firma automaticky vydá přípravek, který jsem vyhledal. Myslím, že sice mám možnost výběru z odpovědí „Ano" a „Ne", ale v rámci pracovního stresu, kdy musí všechno běžet jako na drátkách, má člověk jednoduše sklon neprvemýšlet a jen potvrzovat.

Kromě toho, mnoho takových programů umožňuje vytisknout recept u sestřičky. Výrobce všechno optimálně nastaví.

A jak to označujeme? Možná tak, jak to nazval profesor Gerd Glaeske z univerzity v Brémách, který se v této televizní reportáži také dostal ke slovu:
„V podstatě mě výrobce softwarem nasměruje k určitému výrobku, což si mnozí lékaři očividně neuvědomují. Informaci považují za porovnávací údaj. Oni by ho opravdu rádi měli, a přitom si nevšimnou, že informaci jim někdo podstrčil, že firma je navedla nesprávným směrem. No a takovéto jednání se nazývá manipulace."

Program se nastartuje už při diagnóze a přebere všechny kroky až po vytištění receptu. Předvedl to všeobecný lékař, který se v reportáži také objevil.

„Mám tu pacienta. Stanovím diagnózu a zadám ji do systému. Když je diagnóza v systému, potvrdím ji a na obrazovce se okamžitě objeví název preparátu, který hypoteticky okamžitě putuje přímo na recept a vytiskne se. Tím jsem ho de facto předepsal".

Je to nesmírně prospekulované. Kliknutí na OK znamená obchod pro farmaceutického sponzora. Pokud by chtěl lékař předepsat jiný lék, musí celý postup zrušit. jen málokdo se vzepře.
„Pacient tu sedí a chtěl by už odejít. Čekárna je piná a já bych rád pokračoval v práci. Recept bych musel vymazat, zadat nory', nanovo ho vypsat a udal účinnou látku a při tom všem ještě dbát i na to, aby na receptu nezůstal i lék sponzorské firmy.
Je to příliš pracné, a tak si nakonec řeknu: ,No tak, nerýpej se v tom, vždyť může být i takto.'

Ve Švédsku jsme v šedesátých letech používali v zásadě stejný princip. V podstatě se zachovalo mastičkářstvi. Dnešní postupy se změnily jen v tom, že jsou obsáhlejší. Jednoduše záviděníhodné. Rád bych rozdával software, který by byl zaměřený na pacienty a který by i mě odbřemenil od práce. Dokáže totiž zaznamenávat i profil chování lékařů, vlastně jejich ,klikacích zvyklostí". My jsme museli všechno dělat sami. Být vynalézaví a tvořiví a profily psát vlastnoručně na kartotéční lístečky.

Na cestě k úspèchu

Mezitím jsem zase začal cestovat téměř tak často, jako když jsem byl popovou hvězdou. „Doma" jsem už také byl někde jinde. Přestěhovali jsme se. Mým teritoriem se stalo jižní Švédsko a zanedlouho jsem si mohl dovolit koupit rodinný dum. Vlastní dům, dokonce i se zahradou a s velkými okny. Přesně takový, po jakém jsem toužil. Malý ráj pro děti a manželku. Ty tam byly doby, kdy jsme se tísnili ve dvoupokojovém bytě, kde bylo za dlouhých dešťů vlhko a prádlo ne a ne uschnout. Ted' měly děti obrovský pokoj plný hraček. Natahal jsem jim je z cest za klienty. Býval jsem často pryč, a tak jsem vždycky něco přivezl. Děti se na to mohly stoprocentně spolehnout. Měli jsme i domácí zvířátka a manželka si čas od času mohla dovolit chůvu k dětem.

Měl jsem pocit, že rodině dávám všechno, co potřebuje ke štěstí. Ó, kdybyste jen viděli, jak těm drobkům zářily oči, když jsem na zem položil krabici s dárky! Avšak namísto toho, abych trávil čas doma a abych si s dětmi pohrál, bylo pro mě najednou důležité mít ještě větší úspěch, vydělávat ještě víc peněz a po kariérním žebříčku stoupat ještě rychleji. To všechno namísto příjemných večerů strávených s manželkou a dětmi doma, u hořícího krbu. Tyto chvile si bylo třeba zasloužit. Návraty domů jsem miloval víc než samotný pobyt doma. Chvíle, kdy jsem otevřel dveře a měl plnou nůši dárků a dobrodružství.

Úspěch je jako droga. Probouzí neutuchající touhu po ještě větším úspěchu. Dobrý život, velkorysé diety, to všechno mi stouplo do hlavy. Užíval jsem si noclehů v pětihvězdičkovém hotelu v Travemünde, i kdybych za tento požitek musel zaplatit pobytem ve vězení (za předpokladu, že by mě chytili, samozřejmě). Pohodlí pětihvězdičkového hotelu už jaksi patřilo ke každodennímu životu. Měl jsem na ně nárok. Život mi konečně nabídl své bohatství a já jsem si z něj bral plnými hrstmi. Možná i tehdy, když jsem se toho měl zdržet. Při osobním nasazení.

Mosty k lékařům

Důležitou kontaktní osobou mezi lékařem a pacientem, a stejně i mezi lékařem a zástupcem farmaceutické firmy, je lékařova asistentka, případně sestra. Jejím prostřednictvím se na-vazuje kontakt. Asistentky lékařů s vlastní ordinací a sestry na klinikách byly pro nás, obchodní zástupce firem, jednoduchým cílem, vynikajícími styčnými důstojníky. Neustále doufaly, že je někdo z nás pozve na oběd či na večeři. Mimořádně je potěšilo, když získaly pozvání ode mě, exota.

Viděly přece, jak štědře rozdáváme dárky. Samozřejmě, že jsme je zvali. Nu, a jídlo působí na smysly. Hlavně když je výborné, podává se při svíčkách a zapíjí se omamným vínem.

Zpočátku jsem byl zdrženlivý, odolával jsem. Myslel jsem na manželku, na děti, na náš dům. Věděl jsem, že je o ně dobře postaráno. Manželka měla všechno, co potřebovala. Sám jsem to zabezpečil, díky svému postavení. Hlas špatného svědomí však pomalu slábl, stával se čím dál tím méně srozumitelnějším, a lákadla, která jsem měl přímo u nosu, voněla stále vábněji. Flirt? Proč ne. 0 nic přece nejde a nikomu neuškodí. Pusa na rozloučenou? Na tvář. Žádný problém. A jedna věc vedla k další.

Jednou jsem musel rozlousknout tvrdý oříšek. Byl jím lékař v odlehlé vesničce. Protože byl sám, měl velký počet pacientů a obrovskou spádovou oblast. Chodili se k němu léčit lidé z velké dálky. Když jsem se k němu vydal na první návštěvu, hledal jsem ho celé odpoledne. Lékařskou praxi zdědil. Předtím tu už několik let působil po boku svého otce, aby si udržel pravidelně přicházející pacienty. Byl to excentrický chlapík. Lidé ho zřejmě právě proto milovali. Mnozí pacienti o něm mluvili s úctou, jaká by náležela spíš léčiteli než lékaři. Měl sněhobílé vlasy, které působily neupraveně, a zavalitou, svalnatou postavu. Vypadal spíš jako dřevorubec než jako duchaplný lékař. Zřejmě byl pro danou oblast tou nejvhodnější osobou. Pohled měl zkoumavý živý.

"Zástupce," řekl, když jsem se představil. „Už do telefonu jsem vám radil, abyste si tu dlouhou cestu odpustil. Nic nepotřebuji. Mám všechno. Můžete jít. Na shledanou. Máte mé požehnání na zpáteční cestu."

Stiskl zvonek a přivolal jím asistentku, která mě měla vyprovodit ven. Byl jsem ohromen. Promarnil jsem dlouhou cestou celý den, a toto mi mělo být odměnou? Muži a ženy v čekárně na mě kulili oči, protože bylo zřejmé, že nejsem zdejší a rozhodně jsem nepřišel proto, že jsem nemocný.

Asistentka byla kráska. Dal jsem se s ní do řeči – stačil vhodný kompliment. Přijalaho a opět si sedla za stůl. Vedle něj ležel očividně starý pes s řídkou srstí. Zeptal jsem se na něj. Byl to její pes. Měl jsem pravdu, byl starý. V poslední době to s ním šlo s kopce, proto ho (rukou ukázala směrem ke dveřím ordinace) poprosila o dovolení, aby si ho směla přivést do práce. Dovolil jí to. Na chvíli jsem o psovi přestal mluvit. Bylo pozdní odpoledne, v čekárně obložené dřevem už nesedělo moc pacientů. Položil jsm ruku na stůl, pohrával jsem si s telefonním kabelem a přímo jsem se dámy zeptal, zda už má na večer nějaký program. Zčervenala, sklonila se nad psací stůl a zavrtěla hlavou na znamení záporu. Navrhl jsem jí, aby se mnou povečeřela.

Zaváhala. V psacím stroji neměla zasunutý papír. Bylo mi jasné, že nemá co psát. Kul jsem železo, dokud bylo žhavé, ostatně, měl jsem před sebou ještě dlouhou cestu zpátky. Řekl jsem jí, že setkání s lékařem bylo marné.

„Byl bych rád, kdybyste moje pozvání přijala," požádal jsem ji pak. Neodolala. Posadil jsem se k pacientům do čekárny, črnáral do poznámkového bloku a čas od času se na ni usmál, zatímco ona vyřizovala svou praci. Čekárna se postupně vyprazdňovala. Když do ordinace vešel poslední pacient, dal jsem jí znamení, že na ni počkám venku.

Trochu jsem se prošel kolem budovy. Stála hned na okraji lesa. Večerní vůně švédského lesa okolo ní. Konečně vyšla ze dveří do pološera. Popošel jsem k ní, abych ji odvedl k autu. Zasmála se a řekla, že široko daleko není restaurace ani hospoda. Na to jsem nepomyslel. Chvíli jsem nevěděl, co říct. Převzala iniciativu.

„Smím vás pozvat k sobě?" zeptala se.
Přitakal jsem a znovu jsem ji chtěl nasměrovat k autu. Zadržela mě. Chytla mě za ruku a odvedla do zadní části budovy. Bydlela v prvním poschodí nad ordinací. Pes byl už nahoře, ačkoli jsem si nevšiml, že by byl z ordinace vyběhl. Až druhý den ráno jsem si všiml vnitřního schodiště vedoucího z ordinace do bytu. Nalila do pánve obsah několika plechovek a já jsem přinesl z auta pálenku. Jedli jsme a popíjeli a ona se mě zeptala, odkud pocházím. Řekl jsem jí to a ona me políbila. Zeptal jsem se jí, odkud je ona. Odvětila, že je zdejší, a opet mě políbila. Nebránil jsem se. Najednou mi svitlo.

Zeptal jsem se: „Nejsi náhodou dcera toho starého podivína?" Zasmála se a políbila mě.
Najednou jsem získal odvahu: „A tvůj pes má zácpu."



( Ukázka je z knihy Nežádoucí účinek: SMRT autora Johna Virapena a objednat si ji můžete zde )

Zdroj osud.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat