Vážení vysocí ústavní činitelé, dámy a pánové, posluchači rozhlasových a televizních stanic,
vítám Vás na dnešním slavnostním večeru, jímž si připomínáme, že se – přesně před devadesáti dvěma lety – zrodil moderní český stát.
Témat z naší současnosti, hodných dnešního večera, není málo. Musíme se vypořádávat s jen pomalu odeznívající ekonomickou krizí a s jejími důsledky, nepříjemně zasahujícími do života mnohých našich spoluobčanů i do hospodaření celého našeho státu. Řadu let narůstal a i dnes narůstá náš státní dluh a my nesmíme dopustit, aby dosáhl řeckých rozměrů. Dlouho jsme také odkládali reformy zatím ještě přiměřeně fungujícího zdravotního a penzijního systému, ale stále je odkládat nelze.
Mnohé z těchto problémů na řešení teprve čekají, dosud provedená opatření jsou zatím jen jejich náznakem, bylo by proto předčasné mluvit o výrazné změně, ale jisté změny se již rýsují. Loni jsem zde v tento den hovořil o přetrvávajícím ekonomickém propadu a o prozatímní vládě, které chyběl mandát – a jak dnes, s odstupem času, vidíme, i odvaha – udělat některá potřebná opatření. Mluvil jsem o svévolně oddálených volbách, ale i o „narůstajícím neklidu“, který se v té době u nás projevoval.
Nechci to zakřiknout, ale takové pocity dnes nemám. Jako výsledek letošních květnových voleb máme značně obměněnou vládu i Poslaneckou sněmovnu a díky nedávným senátním volbám změněné poměry i v Senátu. I komunální volby vynesly v řadě měst a obcí do významných veřejných funkcí nové osobnosti. Důvod k jistému, byť velmi opatrnému optimismu existuje.
I když ani v nejmenším nepodceňuji obavy části naší veřejnosti z nezbytného „utahování opasků“, souvisejícího s úsilím o ozdravění státních financí, loňský neklid byl něco jiného. Věřím proto, že politické síly, které by mohly profitovat z případného sociálního neklidu, budou velmi pečlivě vážit mezi svým krátkodobým prospěchem a dlouhodobými důsledky ztráty elementární občanské soudržnosti naší země. Přál bych si, aby se to projevilo i v atmosféře v parlamentu i ve vztazích mezi politickými stranami. To všechno jsou věci vážné, ale přesto o nich právě dnes mluvit nehodlám.
Začal jsem tím, že je to 92 let od okamžiku, kdy se zrodil moderní český stát, od okamžiku, kdy jsme přestali být královstvím a stali se republikou. Dodal bych, teprve 92 let. Méně než stoletá existence republikánského zřízení je sotva desetinou tisíciletého období, v němž – v podstatě na stejném území – existuje český stát. Nezačínejme proto až rokem 1918. Když se na mnoha místech naší země rozhlédneme, vidíme, že nás obklopuje naše vlastní historie nepoměrně delší. Tento sál, zvaný Vladislavský, se začal stavět dva roky před objevením Ameriky. Už tehdy existoval náš stát celé půltisíciletí.
Otázku, proč jsme se tu vlastně dnes – takto slavnostně a v takové reprezentativní sestavě – sešli, si většina z nás před dnešním večerem pravděpodobně nepoložila, ale klást bychom si ji měli. Sešli jsme se jenom proto, abychom učinili zadost konvenci, která po nás žádá shromáždit se jednou za rok v tomto překrásném sále Pražského hradu? Jsou historické zástavy v rukou vojáků Hradní stráže, gotické klenby tohoto sálu, slavnostní oblečení a uniformy pouze blyštivými kulisami představení, které mechanicky a z povinnosti každoročně instalujeme před televizními kamerami a fotoaparáty médií, nebo má mít tento večer ještě jiný, daleko hlubší smysl?
Jsem přesvědčen, že ho mít má. Jsem přesvědčen, že má být vážně míněným připomenutím a vzkazem nás samých pro nás samé, že nejsme pouze statistickým součtem oddělených a osamělých bytostí, ale společenstvím více než deseti miliónů občanů, příslušníků jedné, široce rozvětvené rodiny, která si rozumí nejen společným jazykem, ale také tradicemi, historickými zkušenostmi, specifickou kulturou a v nejvyšší možné úrovni obecnosti i společnými zájmy.
Vysoká vyznamenání, která za několik okamžiků z mých rukou přijmou vynikající ženy a muži, které vidíte kolem mne, nejsou jen slavnostní formalitou. Jde o výraz uznání toho, že mravní kvality, odvážné činy, umění či práce těchto našich spoluobčanů překročily rámec osobního a staly se součástí společného odkazu, který jako spojnice mezi minulostí a současností míří k budoucnosti, k těm, kdo osudy naší vlasti vezmou do rukou po nás.
Zopakuji svou otázku ještě z jiné perspektivy: Má stát, který jsme převzali od našich předků jako specifické a neopakovatelné dědictví, v současném světě ještě vůbec nějaký smysl? Cítíme ho jako něco hluboce uloženého v našich myslích a srdcích? Nepřijímáme ho pouze jako jakýsi neutrální prostor, zaměnitelný za jakýkoli jiný? Nestává se pro mnohé z nás jen „správní jednotkou“, ke které ztrácíme jakýkoli hlubší osobní vztah?
Pokud ano, pak by byla dnešní oslava našeho státního svátku jen prázdným gestem a mystifikací veřejnosti. Potom bychom si měli nahlas přiznat, že jsme generací, která se českého státu vědomě vzdává. Že je naše tisíciletá státní historie u konce. Že jsou naše zděděné tradice, zvyky, kultura, způsob myšlení a z nich vycházející specifické zájmy již jen skanzenem folklórních zajímavostí, protože život, řečeno s naším významným skeptickým spisovatelem, je už jinde.
Pokud tomu tak ale pro většinu z nás není, pokud i nadále autenticky vnímáme naši společnou národní existenci jako cosi odlišného od národní existence Němců, Francouzů, Britů, Rusů, Američanů a dalších svébytných národů, potom z toho něco plyne. Potom svoji kotvu, svůj stát, životně potřebujeme. Potom se k odkazu, tradicím a těžce nabytým zkušenostem našich předků obracíme právem. Potom si – se všemi z toho plynoucími důsledky – musíme uvědomit, že historie ještě neskončila, ač se nás o tom po pádu bipolárního světového uspořádání někteří falešní proroci snažili přesvědčovat.
V současném postmoderním a postdemokratickém světě, charakterizovaném zmatením hodnot a umělou relativizací mnoha, donedávna nepochybných základů našich životů, včetně naší státnosti, odpovědi na tyto otázky pro mnohé z nás nejsou jednoznačné. Troufám si říci, že před dvaadevadesáti lety, na prahu nové historické etapy našeho státu, odpovědi na tyto otázky pro většinu lidí jednoznačné byly. Na potřebě státu, respektive na potřebě obnovy plné státní suverenity, se tehdy společnost shodovala. Proto se z českého království, podřízeného člena mnohonárodního soustátí s centrem ve Vídni, stala díky využití příznivých mezinárodních okolností suverénní Československá republika.
Připomínka této události, jako stále aktuálního zdroje inspirace, je skutečným a vážným důvodem, proč jsme se tady dnes, ve slavnostní atmosféře, uprostřed symbolů naší státnosti, sešli. Věřím, že to tak nevnímám pouze já.
Leckdo pravděpodobně očekává, že nyní – hovořím-li takto o české státnosti – pronesu svou standardní filipiku proti Bruselu. Taková očekávání zklamu. Ne proto, že by nebylo o čem kriticky promluvit, ale jsou přinejmenším dva důvody, proč se tématem Evropské unie dnes hlouběji nezabývat.
Je to jednak proto, že se problémy, rizika a nebezpečí umělé a překotné evropské integrace, před nimiž dlouhá léta varuji a které světová finanční a hospodářská krize tak obnažila a vyostřila, staly v mnohém – více méně téměř každému – dobře viditelnou realitou. Mluvit o nich dnes již žádnou odvážnou originálností není. Výrazně se ukázalo i to, že jsou oficiálně proklamovaná soudržnost, solidarita a altruismus evropského projektu spíše přáním než realitou. Že každý stát – velký či malý – má své vlastní zájmy, na které se v okamžiku jakéhokoli problému okamžitě rozvzpomene a upřednostní je před zájmy širšího mezinárodního seskupení.
To si v letošním roce v Evropě uvědomilo více lidí. Proto se i mé, dlouhodobě zastávané názory, za něž jsem byl po léta doma i v Evropě kárán, stávají součástí hlavního proudu dnešní evropské diskuse a necítím proto potřebu je právě dnes opakovat.
Avšak druhý – ještě závažnější – důvod, proč v souvislosti s úvahou o další existenci a mezinárodním postavení českého státu dnes nehovořit o Evropské unii, je jiný. Chci upozornit na problém, kterého si naše politika, média, ale ani občané zatím příliš nevšímají, ač má – pro naši národní a státní budoucnost a pro svobodu a demokracii v celém západním civilizačním prostoru – význam zásadní.
Není možné si nevšimnout, že se „integrační“ snahy politických elit největších zemí světa stále více a rychleji přesouvají ze sociálně inženýrského projektování v rámci států a kontinentů na rozměr interkontinentální, vlastně celosvětový. I v tomto ohledu jsou současné, na mnoha místech světa se vyskytující ekonomické problémy katalyzátorem a urychlovačem vývoje velmi problematického.
Jsme svědky toho, že seskupení ekonomicky nejsilnějších a politicky nejvýznamnějších států světa usiluje o to, stát se neformálním předstupněm globální světové vlády. Vlády zcela odtržené od demokratické legitimace občanů. Vlády, která – ať již bude mít formální rámec jakýkoli – bude fakticky rozhodovat o našich životech bez naší účasti a možnosti ovlivnění.
V takovém uspořádání bude pojem občanství rychle zanikat. Demokracie bez občana je však protimluv a lehkomyslně navrhované světoobčanství je pouhou mystifikací, matením pojmů a manipulací. Příkladů, že národ může být bez svého státu, zná historie nepočítaně. Nemůže však být stát bez národa. Nemůže být stát bez občanů. Nemůže být stát bez politického lidu, který demokratickým procesem – prostřednictvím svých volených zástupců – mění či koriguje svou současnost a budoucnost.
Právě tam, do světa bez občany stále znovu obnovované demokratické politické legitimace vlád, směřuje ambice rozhodujících politických, hospodářských a mediálních elit dnešního světa. Právě tam se již velmi konkrétně a prakticky rýsuje nové, značně pozměněné uspořádání budoucího světa.
Pokud si těchto tendencí včas nevšimneme, pokud nevstoupíme do diskuse o jejich nebezpečích, rizicích a nákladech, budeme brzy postaveni před hotovou věc. Pak už bude jakákoli úvaha o české státnosti jen historickou reminiscencí.
Začít tuto vážnou debatu je naší historickou odpovědností vůči tisíciletým dějinám naší země, vůči předcházejícím generacím, které jí přinesly často ty nejvyšší oběti a které nám jako dědictví zanechaly výsledky svého umu, nadání, práce svých rukou a bohatství svých myšlenek. Je to naší povinností vůči generacím současným, ale i budoucím, které štafetu české státnosti postupně převezmou od nás.
Věřím, že navzdory nejednoduchému světu, v němž žijeme, český stát a jeho občané budoucnost mají. Budoucnost v demokratické zemi, která, vědoma si své ne příliš rozsáhlé velikosti a svého jen velmi omezeného vlivu na evropské a světové procesy, nepřeceňuje své síly, ale má svou hrdost a sebevědomí. Která má ve svých demokraticky zvolených zástupcích, ve svých politických, kulturních, hospodářských a společenských elitách dost sil a odhodlání hájit prostor a odkaz, který pro nás naši předkové vybudovali.
Je to naší povinností vůči sobě samým i vůči těm, kteří přijdou po nás. Právě vědomí této povinnosti by mělo být smyslem státního svátku České republiky. Kdy jindy se nad těmito vážnými otázkami zamýšlet, než právě v tento slavnostní den.
Václav Klaus, Vladislavský sál, Pražský hrad, 28. října 2010
2.9.2010 11:05 - VÍME PRVNÍ Prezident Václav Klaus bude ve dnech 21. až 27. září ve Spojených státech. Hlavním účelem cesty je návštěva Valného shromáždění OSN v New Yorku, kde Klaus pronese projev. Společně s ním sídlo Spojených národů navštíví i ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Na akci bude přítomen i americký prezident Barack Obama, který uspořádá recepci pro hlavy států, jíž se zúčastní i český prezident. Informaci potvrdily ParlamentnímListům.cz tři zdroje z Kanceláře prezidenta republiky.
Předseda 65. zasedání Valného shromáždění OSN, švýcarský křesťansko-demokratický politik Joseph Deiss, stanovil jako hlavní téma debaty jak může OSN přispět ke globální vládě. Prezident Klaus by se měl tématu držet a velmi pravděpodobně bude k možnému vytvoření globální vlády hovořit velmi kriticky.Klaus je proti světovládě
Český prezident totiž již během minulého projevu na půdě OSN z 23. září loňského roku řekl: „Nenechme se oklamat, že větší vládní regulací nebo úsilím o tzv. global governance světové ekonomiky bychom mohli předejít ekonomickému kolísání a jeho dopadům".
Ve své eseji "Těžké časy liberálů" z července letošního roku prezident zase uvedl, že „v mezinárodních vztazích je stále více potlačován stát a jeho suverenita a vítězí evropský komunitarismus jako zvláště úspěšná odnož různých globalizačních doktrín. Jakýkoli náznak úsilí toho či onoho státu o posílení své suverenity je označováno za nacionalismus. Výrazně posiluje celosvětová víra v něco tak absurdního, jako je global governance".
Vzpomínka na mladá léta
V OSN prezident také povede různá bilaterální jednání s hlavami ostatních členských států. Mimo to bude mít prezident projevy i na několika amerických univerzitách. Ve středu 22. září promluví například ve Washingtonu na Johns Hopkins University o hospodářské krizi a jejích důsledcích v Evropě.
A v pátek 24. září bude prezident hostem Cornell University poblíž města Ithaca ve státě New York. Pro Klause má tato návštěva i osobní podtext, neboť zde byl na přelomu roku 1968 a 1969 na stáži jako vědecký pracovník Ekonomického ústavu ČSAV.
Český prezident Václav Klaus v pátek během své pracovní návštěvy Spojených států v Palm Beach na Floridě opět varoval před ohrožováním svobody a prosperity. Nebezpečí pro ně představují environmentalisté, kteří se prý pod záminkou ochrany přírody a klimatu snaží ovládnout lidi a zastavit ekonomický růst.
"Environmentalismus a jeho nejextrémnější verze, panikářství kvůli globálnímu oteplování, požaduje téměř bezprecedentní nárůst vládních průniků a zásahů do našich životů a vládní kontroly nad námi," řekl Klaus v projevu, který ve floridském Palm Beach pronesl v konzervativní organizaci Klub pro růst (Club for Growth) a jejž zveřejnil na svých webových stránkách. "Nejde ale jen o svobodu. Environmentalismus také chce potlačit ekonomický růst, omezit prosperitu a brzdit lidský pokrok," dodal.
celý článek a zdroj ZDE http://zahranicni.ihned.cz/
Poprvé se prezident Václav Klaus vojáků zastal ve stanovisku, které ve středu odpoledne rozeslal médiím. Povinnou vakcinaci v něm označil za "věc mimořádně spornou, ne-li nepřijatelnou".
Vojáci podle něj nejsou pokusný vzorek, na kterém by se vakcína měla - navíc proti jejich vůli - zkoušet.
"Dávám proto k úvaze jak ministru obrany, tak náčelníkovi generálního štábu, zda uvedené rozhodnutí nezmírnit a neponechat očkování na individuálním rozhodnutí vojáků," ukončil prezident prohlášení, které popsal jako svůj občanský názor.
Krátce nato přišla reakce ze strany ministerstva obrany. "Očkování se bude týkat jen některých vojáků," oznámila nové stanovisko mluvčí obrany Lucie Kubovičová. Upřesnění, kteří to budou, vydá ministerstvo během několika hodin.
Příkaz k povinnému očkování proti pandemické chřipce vydal podle MF DNES náčelník generálního štábu Vlastimil Picek.
Má se týkat mužů a žen ve zbrani i civilních zaměstnanců resortu.
Řada vojáků s tím podle listu nesouhlasí a očkovat se nechce. Vedení armády má ale pro povinné očkování oporu v zákonech. Stát musí v případě pandemie zajistit fungování základních funkcí.
Americký server v rozhovoru připomíná, že je druhý český prezident od pádu komunismu často nazýván Margaret Thatcherovou střední Evropy. V interview prý ale zněl spíš jako Winston Churchill a sliboval, že bude bránit svobodu a volnost před těmi, kdo by bránili globálnímu ekonomickému růstu.
Podle Klause politici a jejich souputníci, sdělovací prostředky a podnikatelská komunita jednoduše chápou, že tohle je velmi dobrý námět, kterého se mohou chopit.
"Je to skvělý nápad uniknout z nynější reality. Neřešit krizi, ale mluvit o světě v roce 2050, 2080, 2200. Je to pro ně skvělá práce. Voliči je nepotrestají za to, že udělali úplně špatné rozhodnutí, špatnou předpověď," dodal.
Prezident také naznačil, že závazné dohody o globálním oteplování zničí civilizaci tak, jak ji známe. "Všichni budeme obětí iracionální ideologie. Budou nám diktovat jak žít, co dělat a jak se chovat," řekl Klaus.
Klaus je odepsaný, napsali jsme v článku Klaus už do budoucnosti ČR (ani Evropy) nepromluví, vzkazuje MF DNES z titulní stránky čtenářům ... . Tak jak běží headline na zpravodajských televizích, Topolánek hlásí: Mám důkazy o manipulaci volby prezidenta. Sestřelí vyplavená špína nakonec i nepohodlného prezidenta z Pražského hradu? Bude muset Klaus z kola ven? Teď začne lítat taková špína, že o tom Češi a Moravané nemají nejmenší ponětí.. sledujte zpravodajské kanály, Rath to v poslanecké sněmovně opravdu rozjel, další mu sekundují. Předpokládám, že hlavně MF DNES a ČT budou manipulovat v rámci vládní, Topolánkovy linie. Je však možné, že Topolánek naopak vytahne něco i na Paroubka, neboť je v těžké defenzívě (stahnutí smlouvy o radaru je toho důkazem a prvním opravdovým velkým vítězstvím skutečné OPOZICE občanů). ODS je sice jako jediná (společně s nepopulární KSČM) proti globální totalitě v podobě Lisabonu, nicméně nelze tolerovat její mafiánské chování. Topolánkova vláda začala bojovat o život. A bude kopat, jako blázen.
Jak dlouho bude vládnout České republice stále se stupňující šílenství tuzemské i globální MAFIE? Jak dlouho budou rozhodovat o 10 milionech občanů dva nebo tři koupení poslanci?
Gore uvedl, že pokud se zvednou hladiny světových moří v důsledku tání ledovců jen o 30 centimetrů, bude se muset přestěhovat milion lidí. Současné modely přitom prorokují zvýšení hladiny až o 6 metrů.
Dále dle serveru www.mnn.com poukázal na nebezpečí uvolnění obrovských zásob metanu ukrytých pod ledem či rozšíření malarických komárů a tropických bakterií do v současnosti chladnějších oblastí....celý článek.
(ach jo, tak to vypadá že Gore se úplně zbláznil. Doporučuji nasadit antiteplotika a zavolat psyglobála. Tak oni nám prostě furt říkají co se stane, takže se připravte)
Zápis z přijetí delegace Evropského parlamentu prezidentem republiky Václavem Klausem
5. 12. 2008, Praha
VK: Jsem velmi rád, že Vás mohu na Pražském hradě dnes přivítat. Velmi se těším na naši diskusi, protože vím, že mé názory a postoje jsou v médiích často démonizovány a karikovány a toto je příležitost, jak můžeme přímo a nezkresleně své postoje diskutovat. Jsem tím, kdo vždy říkal, že pro ČR nemá členství v EU alternativu. Byl jsem to já, kdo v roce 1996 podal premiéru Dinimu českou přihlášku do EU. Byl jsem to já, kdo podepsal přístupovou smlouvu. Stojíme na prahu českého předsednictví EU. Jsem přesvědčen, že je bez problémů zvládneme. Vláda a všechny další orgány ČR se na předsednictví odpovědně připravují.
Pöttering: Děkujeme za přijetí. Jsem v Evropském parlamentu od r. 1979, celý svůj život jsem „ve službách Evropy“, to, že Česká republika je dnes členským státem a bude předsedat Evropské unii, je zázrak, o kterém se nám před třiceti lety nesnilo. Rád bych omluvil kolegu Josepha Daula, který je na dlouho plánované návštěvě Finska, ale rozumím tomu, že jste se osobně setkali zde na Pražském hradě před několika týdny. Je zvykem, že každý ze členů Konference EP bude mít během přijetí krátké slovo a možnost položit otázky. Prosím nejprve pana kolegu Schulze.
Schulz: Za Stranu sociálních demokratů bych rád řekl, že jsme připraveni podpořit české předsednictví, které nebude lehké, protože ho bude ovlivňovat nadcházející volební kampaň do Evropského parlamentu a dlouhodobě diskutované problémy, které se v EU nedaří uzavřít. Je to klimatický balíček, jakkoli Francie má ambici tuto otázku dojednat ještě před koncem roku, a potom Lisabonská smlouva, u které je znám velký rozdíl mezi Vašim názorem a stanoviskem EP. Evropští socialisté budou bojovat o to, aby byla ratifikována. Lisabonská smlouva je nutná, nevyhnutelná, absolutně nezbytná. Vím, že v tomto ohledu máte poněkud kontroverzní názory, pane prezidente.
VK: (úsměvně) Vždyť mě znáte, já kontroverzní nejsem.
Schulz: (také úsměvně): já jsem právě v Evropském parlamentu proslulý tím, jak nejsem kontroverzní, takže si budeme rozumět.
Watson: Pane prezidente, my umíme všichni německy, anglicky, francouzsky, španělsky a italsky. Jazyková odlišnost je v Evropské unii velkou hodnotou. Přejeme Vašemu předsednictví úspěch. Bude mu dominovat nutnost čelit finanční a ekonomické krizi. Je důležité, aby dále běžela Lisabonská agenda. Minulost prokázala, že nalézat řešení umožňuje evropská solidarita, která nám umožnila zastavit postup Rusů v Gruzii, která nám umožnila nacházet řešení finanční krize. Většina dnešních problémů má nadnárodní povahu a jejich řešení lze najít pouze na nadnárodní úrovni.
Můžeme mít rozdílné názory na architekturu „evropského domu“, ale důležité je, aby stál.
Cohn-Bendit: Přinesl jsem Vám vlajku, kterou tu prý máte na Pražském hradě všude. Je to vlajka Evropské unie, tak ji postavím tady před Vás. Bude to těžké předsednictví. ČR se bude muset zabývat návrhem pracovně-právní směrnice a klimatickým balíčkem. Klimatický balíček EU představuje méně, než by si naše frakce přála. Bude nutné aspoň toto minimum dodržet. Jsem přesvědčen, že klimatické změny představují nejen riziko, ale i nebezpečí pro další vývoj planety. Opírám se o vědecký názor a většinový souhlas v EP a vím, že se mnou nesouhlasíte. Můžete věřit v co chcete, já jsem přesvědčen, že globální oteplování je realita, není to věc mé víry.
Lisabonská smlouva: Vaše názory na ni mě nezajímají, chci vědět, co uděláte, až ji schválí česká sněmovna a senát. Budete respektovat demokratickou vůli zástupců lidu? Budete to muset podepsat.
Za další, chci, abyste mi vysvětlil, jaká je míra Vašeho přátelství s panem Ganleym z Irska. Jak se můžete scházet s člověkem, o němž není jasné, kdo ho platí? Ve Vaší funkci se s ním nemáte co scházet. Je to muž, jehož finance pocházejí z problematických zdrojů a chce je nyní použít na financování své volební kampaně do EP.
VK: Musím říci, že tímto stylem a tónem se mnou za 6 let zde nikdo dosud nemluvil. Tady nejste na pařížských barikádách. Domníval jsem se, že tyto způsoby pro nás skončily před 19 lety. Vidím, že jsem se mýlil. Já bych se Vás nedovolil ptát, z čeho jsou financovány aktivity zelených. Pokud Vám jde o racionální diskusi v té půlhodině, kterou na jednání máme, dejte, pane předsedo, prosím, slovo dalšímu.
Pöttering: Ne, my máme času dost. Můj kolega bude pokračovat, protože každý z poslanců se Vás bude ptát na co bude chtít. (K Cohn-Benditovi) Jen pokračujte.
VK: To je neuvěřitelné, něco takového jsem ještě nezažil.
CB: Protože jste tady ještě neměl mě. S prezidentem Havlem jsme si vždy dobře rozuměli. A co mi řeknete o Vašem postoji k anti-diskriminačnímu zákonu? O našich financích Vám klidně povím.
Crowley: Já jsem z Irska a jsem členem tamní vládní strany. Můj otec celý život bojoval za nezávislost proti britské nadvládě. Mnoho mých příbuzných při tom přišlo o život. Proto si mohu dovolit říci, že Irové si přejí Lisabonskou smlouvu. Tím, že jste se při své návštěvě v Irsku setkal s Ganleym, jste se dopustil urážky irského lidu. Ten člověk neprokázal, z čeho financoval svou kampaň. Je to nehorázná urážka irského lidu, sejít se s někým, kdo nemá volený mandát. Chci Vás jen informovat, jak to Irové cítí.
Přeji Vám, aby se Vám podařilo program Vašeho předsednictví prosadit. Aby se Vám podařilo prosadit, co si evropští občané přejí.
Wurz: Francouzský prezident se vyjádřil v tom smyslu, že protiraketový deštník není dobrý pro Evropu. Rád bych se zeptal na Váš postoj v této věci, pane prezidente.
Dahl: Pane prezidente, děkuji. Já Vám žádnou vlajku nedám, protože v mé zemi je považováno za slušné dávat společně s vlajkou naší i vlajku hostitele, je nezdvořilé předkládat jen jednu vlajku. Pan Pöttering Vám asi řekne, že v mnoha otázkách já nezastávám názor Konference předsedů Evropského parlamentu, ale jsem velmi ráda, že se s Vámi setkávám osobně. Nesouhlasím s klimatickou politikou, ani s pojetím tržního hospodářství v EU.
Jak jste řekl, je potřeba, abyste nebyl v Evropě démonizován a to, co jsem od Vás dnes slyšela, mě potěšilo. Nejste démon, ale statečný prezident, který obhajuje svoje názory. Souhlasím s Vámi, že debata musí v Evropě pokračovat, je potřeba zajistit vysokou účast voličů v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu. Je nezbytně nutné, aby v Evropské unii bylo dovoleno nesouhlasit. Je dovoleno nesouhlasit s nějakou směrnicí, ale není dovoleno nesouhlasit se smlouvami. Jsem hrdá na to, že jste nepřijali všechno, co z Bruselu přichází.
Belohorská: Já budu mluvit anglicky, i když vím, že ve slovenštině by mi pan prezident rozuměl. Smlouva z Nice je smlouva pro 15 zemí, ale Unie se rozšířila, Lisabonská smlouva je smlouva pro 27 zemí, a proto jsem nešťastná z toho, když nejvyšší představitel jedné z nových členských zemí vystupuje proti této smlouvě, na které jsme pracovali všichni společně.
VK: Děkuji za tuto zkušenost, kterou jsem získal na setkání s Vámi. Netušil jsem, že je něco takového možné a za posledních 19 let jsem nic podobného nezažil. Myslel jsem si, že to patří minulosti, že žijeme v demokracii, ale v EU opravdu funguje post-demokracie.
Mluvili jste o evropských hodnotách. Evropskou hodnotou je především svoboda a demokracie, o tu jde občanům členských států EU především a dnes se v EU velmi vytrácí. Je třeba je bránit a usilovat o ně.
Především bych chtěl zdůraznit to, co si myslí i většina občanů České republiky, že pro nás členství v EU nemá alternativu. Byl jsem to já, kdo podával přihlášku do EU v roce 1996 a v roce 2003 podepsal přístupovou smlouvu.
Uspořádání uvnitř EU má ale alternativ mnoho. Považovat jednu z nich za posvátnou, nedotknutelnou, o které navíc není dovoleno pochybovat a kritizovat ji, je proti samotné podstatě Evropy.
Pokud jde o Lisabonskou smlouvu, rád bych připomenul, že ratifikována ještě není ani v Německu. Ústavní smlouvu, ze které Lisabon vychází, v referendu odmítli voliči dalších dvou zemí. Jestliže pan Crowley hovoří o urážce irských voličů, potom musím připomenout, že největší urážkou vůči irským voličům je nerespektování toho, jak v červnovém referendu hlasovali o Lisabonské smlouvě. Já jsem se v Irsku setkal s někým, kdo zastává většinový názor v zemi, Vy, pane Crowley, zastáváte názor, který je v Irsku minoritní. To je hmatatelný výsledek referenda.
Crowley: Vy mně nebudete říkat, jaký názor mají Irové. To já jako Ir vím nejlépe.
VK: Já nespekuluji o názoru Irů. Já konstatuji jediná měřitelná data o jejich postoji, která přineslo referendum.
K Lisabonské smlouvě – u nás není ratifikována proto, že o ní dosud nejednal náš parlament. To není vina prezidenta. Počkejme na rozhodnutí obou komor parlamentu, to je současná fáze ratifikačního procesu, v níž prezident republiky nehraje žádnou roli. Dnes smlouvu podepsat nemohu, protože mi neleží na stole, patří teď parlamentu, aby o ní rozhodl. Moje role nastane až po případném schválení smlouvy v parlamentu.
Pokud jde o klimatický balíček, česká vláda jistě bude na racionálnější straně rozhodování v této věci.
Antidiskriminační zákon – jsem přesvědčen, že je to veli špatný zákon, ale já jeho přijetí, i kdybych chtěl, ovlivnit nemohu. Je v parlamentu a tam potřebná většina pro jeho přijetí dosud nevznikla.
Pan Watson zmínil Lisabonskou agendu – to už je skoro zapomenutá věc. A právem zapomenutá.
Finanční krize - jsem přesvědčen, že v otázce finanční krize bude česká vláda na straně zastánců racionálního postupu. Nebylo by moudré, pod záminkou boje s krizí likvidovat svobodný trh. Myslím, že ČR má v této situaci jistou výhodu. Zažila bankovní a finanční krizi v letech 97-98. Banky se od té doby chovaly velmi zodpovědně a nejsou tak dnes vystaveny nadměrným rizikům. Teď se to ukazuje být výhodou.
K radaru chci říci to, že i o něm by Česká republika měla svobodně rozhodnout a sama zvolit to, co považuje za relevantní. Pro řadu lidí u nás i pro mě je to otázka podpory transatlantické vazby. Očekávám, že v dohledné době bude příslušná smlouva ratifikována.
Pöttering: Ještě před mou závěrečnou řečí dám slovo kolegovi Schulzovi.
Schulz: EU je unie suverénních států a nikoliv federace. Rozumím tomu, co říkáte o irském NE, že je třeba ho respektovat. Ale, co respekt vůči hlasům voličů ve Španělsku a Lucembursku, kteří významnou většinou řekli Lisabonské smlouvě ANO?
VK: V EU dosud platí pravidlo jednomyslnosti, a to je třeba respektovat. EU může fungovat pouze tehdy, bude-li respektovat svá vlastní pravidla a principy. Je potřeba se vrátit k Laekenské deklaraci a renegociovat Lisabonskou smlouvu. Je potřeba decentralizovat, hovořit o tom, jak vrátit pravomoci na úroveň členských států, blíže jejich občanům, jak přehodit výhybku od supranacionalismu k intergovernmentalismu.
Pöttering: Ještě před tím, než řeknu závěrečné slovo, bych chtěl říci, že Konference předsedů Evropského parlamentu diskutovala o termínu pro Vaše vystoupení v EP a nabízí Vám 19. únor. V dubnu usilujeme o amerického prezidenta a parlament naposledy zasedá 7. 5.
Závěrem bych chtěl říci toto – a chci odejít z této místnosti v dobrém. To, abyste nás srovnával se Sovětským svazem, je více než nepřijatelné. Každý z nás má hluboké kořeny ve své zemi a v našich volebních obvodech. Jde nám o svobodu a demokracii, o smíření v Evropě. My podporujeme české předsednictví, máme dobrou vůli a nejsme naivní.
VK: Já jsem Vás nesrovnával se Sovětským svazem, slovo Sovětský svaz jsem nevyslovil. Řekl jsem, že takovou atmosféru a styl jednání jako dnes jsem za uplynulých 19 let v ČR opravdu nezažil.
Děkuji Vám za možnost setkat se s Vámi, coby poslanci Evropského parlamentu. Je to zkušenost jiná než ta, kterou znám ze setkání s prezidenty a premiéry členských zemí EU.
DOKUMENT: Vystoupení Václava Klause u Ústavního soudu
| Solar X-rays: Geomagnetic Field: |
|
