Rolí zednářů a sionistů se zabývá od roku 1953. Zde je výsledek: Jak se penězoměnci zmocnili vlády nad světem (díl I.)
Autor: Václav Komrska
Rozhodl jsem se, že pro větší srozumitelnost se pokusím ještě jednou uceleně zpracovat výsledky svých pátrání po skutečných vládcích světa, tedy po rozdílu mezi mocí formální a mocí skutečnou. Pokusím se vysvětlit na historických událostech a mých reakcích na ně, jak jsem se k pátrání po skutečných vládcích světa dostal a v něm pokračoval. Nejde o konkrétní popis historie, ale o popis jen těch událostí , které sehrály rozhodující roli na cestě penězo-měnců ku světovládě. Konkrétní historické události 20. století popisuji v materiálu, který jsem nazval Historie 20. století.
Tedy jak to bylo.
Dnes si zcela jasně uvědomuji, že po skončení právnických studií jsem sice byl do jisté míry vzdělanec, ale politicky hlupák. Po svém zatčení a odsouzení pro vlastizradu v roce 1949 jsem stejně jako několik desítek tisíc stejně postižených ve vězení setrvával na svých naivních politických názorech.
Ku změně v mém případě došlo v lednu 1953. Bylo to krátce po popravě skupiny sionistů vedených Slánským a po moskevském zatčení židovských lékařů vedených akademikem Vinogradovem, kteří byli obviněni ze zavraždění stranických funkcionářů Ščerbakova a Ždanova vadnou léčbou a z přípravy podobné akce proti samému Stalinovi . Tehdy mne napadlo, že se dozvíme, kdo v Moskvě stojí v čele sionistů, vyhraje-li Stalin, nebo vyhrají Sionisté a umře Stalin. Když v březnu 1953 Stalin zemřel, stal jsem se ve svém okolí známý jako (míněno ironicky) prorok.
To pro mne znamenalo počátek prozření. Pochopil jsem nejprve, že komunistické hnutí v SSSR a jeho satelitech nebylo jednotné a že sionistické procesy ve všech zemích kontrolovaných SSSR spolu souvisely. Pochopil jsem, a budoucnost mi to potvrdila, že komunističtí sionisté v lidových demokraciích se chtěli podobně jako Titova Jugoslávie vymanit ze sovětského vlivu, protože se do sovětské sféry dostali vlastně omylem, jak později vysvětlím. Do té doby jsem neviděl rozdíl mezi Gottwaldem a Slánským. Samozřejmě to byl jen můj start bez pochopení dalších souvislostí.
Z toho, že zatčení židovští lékaři byli ihned po Stalinově smrti propuštěni jako nevinní a náměstek sovětského ministra vnitra Rjumin , který akci židovských lékařů vedl, již v červnu 1953 popraven, jsem musil dojít k závěru, že nešlo o marginální problém, ale o událost v té době v SSSR nejvýznamnější s tím, že jejich zatčení bylo jen předehrou Stalinem připravované velké antisemitské, nebo chcete-li antisionistické akce. O dnes obecně známé skutečnosti, že mělo dojít k vystěhování milionů sovětských Židů na Sibiř, jsem se dověděl o desítky let později.
Z toho, jak reagovali na smrt Stalina Eisenhower a Churchil, mám na mysli jejich projevy, které se od válečnických projevů z konce roku 1952 diametrálně rozcházely, mi došlo, že smrt Stalina neovlivnila jen vnitrostátní záležitostí SSSR, ale že změnila významným způsobem mezinárodní vztahy, na příklad došlo velmi rychle k obnovení diplomatických styků SSSR s Jugoslávií a Izraelem, ale tehdy mi chyběly důvody i příčiny. Teprve mnohem později mi došlo to nejdůležitější a to, že 2. světová válka měla zřejmě skončit bez Stalina a že k tomu došlo s osmiletým zpožděním.
Prozření pro mne znamenalo hledání příčin a souvislostí. A bylo toho k hledání a i nyní je hodně.
Sledoval jsem boj o moc v SSSR po smrti Stalina, ale už tehdy jsem tušil, že se změní pohled na Stalina a kritika Stalina na XX. Sjezdu KSSS skutečně přišla. A začal jsem se rozcházet s názory spoluvězňů. Došlo mi, že maďarské události v roce 1956 mohly mít i jiné pozadí (pokus o sesazení Chruščova v SSSR, organizovaný ze zahraničí, nebo skupinou stalinskou v SSSR a snad šlo o boj dvou v té době mnou ještě neidentifikovaných sil v USA a západních státech).
Na odsouzení protistranické skupiny v roce 1957 jsem již měl celkem pevný názor. Pochopil jsem, že v SSSR zvítězili komunisté - Sionisté a celkem bez problémů jsem předpokládal rehabilitaci Slánského a spol., k níž ještě v roce 1957 došlo, i když se zjevnou nechutí našeho ještě stalinského vedení KSČ. A potom už jsem více méně s jistotou tipoval, že z kriminálu nás budou pouštět bolševici, i když jiní, než ti, kteří nás zavírali.
Myslím, že tehdejší vývoj v SSSR jsem poměrně dobře pochopil. Vývoj v SSSR od smrti Stalina do odsouzení protistranické skupiny musil ovšem mít svoji historickou předehru a po té jsem začal pátrat. A postupně jsem byl úspěšný. Znovu opakuji, že nikdo mne nemůže obvinit z toho, že jsem své závěry převzal z nějaké konspirativní antisemitské teorie, které jsem v té době ani neznal. Ku všem svým závěrům jsem dospěl bez opisování, vytrvalým pátráním, tak říkaje krok za krokem s tím, že mnohdy k potvrzení mých závěrů došlo i o desetiletí později.
Začal jsem zmíněnou nejednotou KSSS a rolí Sionistů v ní. Protože jsem byl, jak jsem výše uvedl, politicky naivní vzdělanec, slyšel jsem před svým prozřením sice jméno Trockij, ale věděl jsem o něm politicky velmi málo.
Podle výsledků mého pátrání zkráceně platí, že Žid Lev Nikolajevič Bronštejn – Trocký se politicky angažoval již v carském Rusku a sehrál významnou organizační roli při povstání v roce 1905, po jehož potlačení byl zatčen a vězněn na Sibiři, ze Sibiře uprchl v roce 1908 a pak žil až do roku 1917 v zahraničí, dlouho ve Vídni a po vypuknutí 1. světové války v New Yorku. Ve Vídni se stýkal s jedním z baronů Rothschildů, hrávali prý spolu v Café Gartenbau šachy, v New Yorku se oženil s dcerou Kuehnova bankéře Životskiho Natašou a fakticky se přiženil, i když vzdáleně, do rodiny židovského bankéře Schiffa, který jako Rothschildův zmocněnec působil v newyorské bance Kuehn a Loeb, s jehož podporou a s podporou newyorské židovské menšiny vydával socialisticky laděné noviny a v roce 1917 se s pomocí téhož Schiffa a s americkým pasem dostal na území Ruska, kde sehrál významnou roli při bolševické revoluci.
Nemohl jsem si nevšimnout, že tento socialistický revolucionář se nechal živit tehdy super bohatými židovskými finančníky. Ale k vysvětlení této otázky jsem dospěl o dost později.
Mezi Trockého přátele patřil ruský milionář, v Německu žijící žid Izrael Helphand alias Alexander Parvus, který zase sehrál významnou roli při přepravě Lenina a spol. ze Švýcarska přes Německo do Ruska. Proč německá vláda na popud Helphanda s přepravou Lenina souhlasila a dokonce bolševiky finančně podporovala? Podle dnes uznávaného výkladu, německý generální štáb kalkuloval tak, že Lenin ukončí válku na výhodní frontě s Němci, k čemuž došlo, ale komu to přineslo více výhod? Lenin se postavil do čela revoluce a s Trockým vybudoval SSSR.
Trocký sehrál jednu z rozhodujících organizačních rolí, stal se ministrem obrany a založil a vedl Rudou armádu, která porazila bělogvardějské jednotky. To byly první informace, které jsem o nich vypátral. Vyplynulo z nich zatím, že oba měli osobní a politické kontakty na tehdy v USA nejbohatšího spoluvlastníka Rothschildovy americké banky Kuehn a Loeb (dnes Barclay) bankéře Schiffa a na zmíněného Parvuse, žijícího v Německu s dobrými kontakty na frankfurtského bankéře Warburga, bratra jednoho ze zakladatelů FEDu a jeho prvního šéfa, amerického Warburga a na německého ministra zahraničí Rathenaua. Všichni jmenovaní byli židé.
To byly první otázky a skutečnosti, jimiž jsem se zabýval. Trockij nebyl členem bolševické strany, ale byl levicově orientovaný revolucionář, jenž se s tehdejším bolševickým vůdcem a teoretikem Leninem rozcházel snad jen v otázce, zda lze socialismus vybudovat jen v jedné zemi sám zastával koncept nutnosti revoluce světové.
Každopádně kapitalismus byl pro něj jako systém nepřijatelný. Ale přesto se stýkal s členem Rothschildovy rodiny za svého pobytu ve Vídni, jeho přítelem byl dříve zmíněný ruský žid a milionář Alexander Parvus, oženil se s dcerou společníka bankéře Kuehna Životovského Natašou. V bance Kuehn a Loeb hrál vedoucí roli bankéř Schiff, který jej při jeho levicové politické činnosti v USA podporoval. Snad zajímavější je pohled z druhé strany, jak to, že jej Schiff podporoval. Samozřejmě jsem si na otázku, co jej se jmenovanými spojovalo, dovedl odpovědět alespoň částečně: oba byli židé židé. Bolševické vedení po revoluci bezpečně ovládali židé. Uvedu jich zde jen několik: Trocký, Kameněv, Zinověv, Bucharin, Džeržinski, Radek atd, atd. Lenin sám měl židovské předky z matčiny strany. Nejznámější funkcionář nežidovského původu byl gruzínec Stalin.
Po těchto zjištěních jsem si již dovedl odpovědět negativně na otázku, zda chtěli zmínění židé ovládnout Rusko, aby se pomstili carovi za jeho antisemitismus, jak vysvětluje v knize „Moje probuzení“ bývalý senátor a hlava Kukluxklanu David Duke Schiffovu podporu bolševické revoluce. Nesmysl, to by byl přece podpořil Kerenského, který byl rovněž žid a ne Trockého proti němu. Jak bylo řečeno bankéř Schiff podporoval Trockého finančně, ale samozřejmě mi nemohlo uniknout, že zmíněný bankéř Schiff na své lodi Christiania nechal v září – říjnu 1917 převést do Petrohradu z New Yorku 250 trockistických vyškolených rusky mluvících revolucionářů, vesměs Židů, vybavených americkými pasy. Přeprava měla problém, protože loď byla zadržena Brity v přístavu Halifax, kde bylo zmíněných 250 revolucionářů internováno, neb Britům resp. Kanaďanům se nezdálo etické, zúčastňovat se na revoluci proti spojenci, kterým carské, ale i Kerenského Rusko bylo. Ale po údajné intervenci Schiffa u prezidenta Wilsona mohla plavba pokračovat. (o této intervenci nejsou dostupné důkazy), ale plavba pokračovala.
Důvody, proč se židé, lépe řečeno židovský kapitál, do bolševické revoluce tak masivně zapojil, musily být jiné.
Dospěl jsem k závěru, že židovský Wallstreetský kapitál podporoval bolševickou revoluci, protože chtěl posílit svoji světovou pozici vytvořením jím ovládané mocnosti, která by mu pomohla získat rozhodující převahu nad kapitálem nežidovským a tím získat vládu nad celým světem.
Je třeba si uvědomit, že tehdy, před téměř sto léty, ještě netiskl FED dolary podle potřeby Wall Streetu, ale tehdy určovalo, pokud jde o státy, rozhodující mocenskou i světově politickou roli přírodní bohatství, zásoby a zdroje zlata, počet obyvatelstva a industrializace země. Přírodního bohatství (nafta, plyn, různé rudy a zlato) bylo a je v Rusku více než kdekoliv jinde. Industrializace, to byl problém, jehož realizaci Lenin odstartoval vyhlášením „Nové ekonomické politiky“ (NEP). Když se začnete zabývat NEPem, nemůže Vám uniknout, že byl odstartován v době, kdy žádný stát světa neuznával nově vzniklý SSSR a přesto se pod vedením jistého Armanda Hammera, amerického žida, lékaře a přítele Lenina se na něm podílelo 16 amerických velkopodniků spolu s řadou podniků anglických. NEP byl plán na industrializaci Ruska a jeho přeměnu ve světovou mocnost.
Jméno Armand Hammer je třeba si pamatovat, protože se objevuje při startu nové čínské politiky o téměř 60 let později.
Při rozboru tohoto úseku světových dějin to bylo poprvé, kdy jsem se musil zabývat otázkou ovlivňování mezinárodní politiky někým jiným, než vládami jednotlivých států. Tehdy poprvé jsem zauvažoval o rozdílu mezi mocí formální a mocí faktickou.
pokračování:
Je mu devadesát a celý život se pídí po pravdě. Teď píše, k čemu došel: Jak se penězoměnci zmocnili vlády nad světem (díl II.)
Autor: Václav Komrska
Při posuzování okolností kolem vzniku bolševického SSSR jsem nemohl přehlédnout postoj tehdejších západních velmocí, které na jedné straně veřejně bolševismus kritizovali, ale vojenské akce fakticky nepodpořili. Konečně i náš prezident Masaryk dal legiím pokyn nevměšovat se, ačkoliv legie tehdy v oblasti magistrály představovaly největší vojenskou sílu.
Sovětský svaz vznikl, ovládali jej komunisté vedení Leninem a Trockým spolu s převážně židovským vedením, zdálo se, že vše fungovalo tak, jak si to ti, kteří jeho vznik podpořili, představovali, zdálo se, že plán vyšel. Až sem vše fungovalo zřejmě podle plánu, ale po smrti Lenina prohrál Trockij svůj zápas o moc se Stalinem. To znamenalo nejen konec NEPu a jeho nahrazení pětiletkami, ale i politický obrat v komunistickém hnutí, již je nevedl Lenin s Trockým, ale Stalin. Psala se léta 1927-1929. Rusko se začalo měnit ve velmoc, ale nikoli ve velmoc kontrolovanou svými zakladateli.
Samozřejmá otázka po přečtení napsaného:
Do jaké míry byli Lenin a Trocký opravdovými socialistickými revolucionáři?
Moje odpověď je zcela nepřijatelná pro přesvědčené komunisty, protože zní ne, šlo o stejné lokaje, jaké dnes najdeme ve všech vládách světa, i když jejich tehdejší úkol a role byla nesrovnatelně těžší a riskantnější.
A opět v případě účasti amerických firem na NEPu, jsem nemohl nevidět rozdíl mezi mocí formální (státní), která SSSR neuznávala a mocí skutečnou ve státech , které se na NEPu podílely.
Krátce jsem se zmínil o nežidovském kapitálu. V té době Rockfeller byl se svým Standard Oil králem naftařů, Ford králem automobilovým, v bankovnictví, lépe řečeno co do disponibilních finančních prostředků snad Vatikán, ale patřil sem i baptista Morgan. Z lehce dosažitelných historických materiálů lze zjistit, že tato skupina se na bolševické revoluci nepodílela, ale naopak pokládala nově vzniklý bolševický stát za nepřítele číslo 1. A protože tu bolševický stát byl a navíc pod vedením, což této skupině nemohlo uniknout, nástrojů židovských bankéřů z Wall Streetu Lenina a Trockého, nutně musila hledat a podporovat jiné jí více vyhovující řešení a tím tehdy bylo jedině válečné ovládnutí SSSR.Takže jsem zjistil, že existuje i nežidovský kapitál, i když tehdy méně v bankovnictví, převážně ve výrobní sféře.
Snad každý mohl zaregistrovat, že porážka Trockého Stalinem v průběhu dvacátých let minulého století, která skončila v létech 1927 – 1929 Trockého emigrací, měla politické důsledky uvnitř komunistického hnutí. Celosvětově došlo postupně k přeměně vedení komunistických stran na vedení stalinská. Nešlo to všude lehce, i u nás řada intelektuálů a literátů z KSČ vystoupila, když místo Šmerala nastoupil Gottwald, ale posuzováno světově, mnohem významnější důsledek se týkal Číny. Narazil jsem na to během svých pátrání více méně náhodně. Historici, aspoň ti mně známí, se nezmiňují o tom, že Sunjatsenovo politické hnutí Kuomingtan, které po svém vzniku úzce spolupracovalo s KS Číny a chystalo se s ní spojit, se po porážce Trockého, lépe řečeno po vítězství Stalina v Rusku ze dne na den stalo pro čínské komunisty nepřítelem č. 1 a více méně mimochodem budoucí šéf Kuomingtanu Čankajšek tehdy opustil Moskvu, kde studoval vojenskou školu.
Pro mne byly tyto události potvrzením názoru, že Leninem vedená KSSS byla něco podstatně jiného než KSSS vedená Stalinem, měla naprosto jiné cíle, spojence i nepřátele. To vedlo k mému prozření, že změnu vedení v SSSR v roce 1957 je třeba chápat jako návrat do doby, kdy SSSR vedli Lenin a zejména Trocký.
Po porážce Trockého v Moskvě se velmi rychle mezi podporovateli Německa a hlavně Hitlerovy strany NSDAP objevuje i židovský kapitál. Proč? Vysvětlení pro mne již bylo jednoduché, Sionisté pochopili, že svou vlastní hru v SSSR tj. vnitřní ovládnutí KSSS a tím i vlády v SSSR, porážkou Trockého prohráli, a nemohli nechat bez své účasti, nežidovským kapitálem připravované válečné tažení proti Stalinovu SSSR, když navíc v KSSS a ve státním vedení SSSR stále bylo skryto velké množství stoupenců Trockého, já je pracovně nazývám jeho dědici.
Takže k těm, kteří podporovali Hitlera již v době jeho neúspěšných pokusů v Mnichově, přibyl na konci dvacátých let i židovský kapitál, jak se lze dočíst v literatuře, která se zabývá otázkou, kdo podporoval a zejména financoval Hitlera, z amerických autorů na příklad prof. Sutton , ale je jich celá řada. Hitler v té době měl ve své pracovně jen portrét Fordův, ale tehdy ještě asi ani nebyl veřejně antisemitou.
Německo bylo po 1. světové válce zničené a proto se mu nejprve musilo ekonomicky pomoci, a pak podpořit politické hnutí, které by válku proti SSSR jako jeden ze svých cílů přijalo a vytipován byl, jak jsem uvedl dříve, Hitler s jeho NSDAP. Mimo techniku financování západním kapitálem doporučuji se zajímat i o pozoruhodné souputníky Hitlera, zejména o pološvéda bankéře Hjalmara Schachta a poloameričana, spolužáka prezidenta Roosevelta na Harvardu Hafenstaengla, zvaného Putzi. Tito dva , zejména „Putzi“, pro mne znamenali v mém pátrání nesmírně mnoho. Jistě je pozoruhodné, že Hitlerův bankéř Schacht byl norimberským tribunálem osvobozen a Hafenstaengel skončil válku na straně Američanů.
Tato zjištění, mám nyní na mysli přípravu vojenské akce proti SSSR, znamenalo u mne další prozření. Remilitarizace Porýní a plebiscit v Sársku zřejmě na povzbuzení německého sebevědomí a popularity Hitlera, a zejména následující Anschluss Rakouska a Mnichovská dohoda se závěrečným zřízením Protektorátu Čechy a Morava, to vše probíhalo se souhlasem těch, na něž jsme jako na své spojence spoléhali, nikoli proti jejich vůli. V mém pátrání jsem nemohl pominout, že na Mnichovské konferenci reprezentoval Francii její tehdejší premier Daladier , který v roce 1929 zajistil Trockému povolení pobytu ve Francii, když jej Turecko přestalo trpět na svém ostrově Prinkipo a nemohl jsem si nevšimnout, že tentýž Daladier se pohyboval v Moskvě kolem Chruščova v době jeho boje o moc.
Zničení a obsazení ČSR německou armádou, které jsme pokládali za zradu západních mocností, způsobenou jejich vojenskou slabostí, bylo jen krokem k přiblížení se Německa k hranicím SSSR, nešlo o zradu, ale podle mého nově vzniklého pohledu o plán.
Navíc zmíněné akce na podporu Hitlerova Německa, zejména pak Mnichovská dohoda, nám ale i veřejnosti celého světa byly vylíčeny jako akce tehdejších velmocí na záchranu míru, i když na jejich počátku byla jednání soukromých institucí a korporací, nikoli států, které Hitlerovi finanční prostředky poskytovaly. Z tohoto oficiálního vysvětlení pro mne vyplynulo, že státní orgány jednotlivých států svojí interpretací zejména Mnichovské dohody, plnily přání, nebo pokyny existujících nevládních korporací.
Pokud jde o mne, sem patří i změna mého hodnocení role prezidenta Beneše v roce 1938. Nově mi došlo, že se ocitl v rozporuplné situaci, musil přednostně jako člen zednářských loží (o zednářích bude řeč později), které pomohly v roce 1918 založit ČSR, splnit jejich pokyn a jednat proti svému vrozenému češství a pomoci k pokud možno bezproblémové likvidaci ČSR. Něco podobného se mu ostatně stalo znovu v roce 1948.
Na základě již uvedeného a s předpokladem, že Stalin nebyl hlupák, mi došlo, že Stalin musil brzo pochopit, co se chystá, zejména pak po Hitlerově převzetí moci v Německu. Z již napsaného je zřejmé, že musil vědět, co se mělo pod vedením Lenina a Trockého stát ze SSSR a kdo to měl režírovat a on na to reagoval emancipací od židovského kapitálu, ale toho si musili být vědomi i ti, kteří plánovali válku proti SSSR. Musili mlžit a předstírat snahu o vytvoření protihitlerovské koalice. Postupně jsem pochopil, že proto probíhala úmyslně protahovaná jednání anglofrancouzské koalice v Moskvě již od roku 1938, a že jejich smyslem nebylo vytvořit spojenectví se Stalinem proti Hitlerovi, ale odvracení Stalina od pokusů o jiná řešení a snaha kontrolovat Stalinovy kroky. Pátrání po skutečných plánech Stalina nepřinášelo zřejmě žádané výsledky, což dedukuji z Benešových pamětí, v nichž se zmiňuje o svých opakovaných dotazech na tehdejšího československého vyslance v Moskvě Fierlingera (Sověti jej nechali fungovat v Moskvě i po zřízení Protektorátu v roce 1939), zda Sověti nevyjednávají s Hitlerem. Fierlinger opakovaně Beneše ujišťoval, že nikoli, dokonce poslední takové ujištění poslal týden před napadením Polska.
Když si Hitler se Stalinem v září 1939 rozdělili Polsko, pochopili všichni zainteresovaní, že Hitler udělal v roce 1939 totéž, co udělal Stalin zhruba o 15 let dříve, že se totiž rovněž od západního kapitálu, teď již spojeného, emancipoval. A začala druhá světová válka.
V této souvislosti, mám na mysli důvody podpory a financování Hitlera, cituji na tehdejší dobu velmi přesný a věcný slogan německých Trockistů, žijících v emigraci:
„Kdyby nebylo Stalina, nebylo by Hitlera", který by se mi při starém způsobu myšlení a hodnocení tehdejší politické situace, musil jevit jako nepochopitelný . Tento slogan jsem objevil samozřejmě se značným snad dvacetiletým zpožděním.
pokračování příště
Převzato:
http://freeglobe.parlamentnilisty.cz/Articles/2153-roli-zednaru-a-sionistu-se-zabyva-od-roku-1953-zde-je-vysledek-jak-se-penezomenci-zmocnili-vlady-nad-svetem-dil-i-.aspx
