Bylo to úžasné podívání - a nebyla
toho škoda. To, co mohlo sloužit k tomu, aby všichni měli volno,
bylo určeno k tomu, aby všichni byli více otroky a jatečným dobytkem.
Na nic jiného plánovatelé nemysleli. Generální štáby seděly
pod tunami betonu zavrtané v horách a tohle byly jejich prodloužené
ruce na upečení lidí ve vlastní šťávě. Bylo to úchvatné podívání - a
vnukalo to osvobozující vědomí, že teď už se to nikdy více neuvede
do chodu, že už to nikdy víc nebude fungovat, že už zaplať pánbůh
lidi jsou v hajzlu a z tohohle už nikdy nic dál nebude. Ať si hnijou
generální štáby pod svými tunami betonu a zločinu - posrali si hlavu
sami: už nejsou lidi, kteří by jim to zas dali do richtiku, a nikdy už
takoví lidi nebudou. Generálové si můžou sami strčit hlavu do soustruhu.
Tak nějak řečňoval C. - maje už velmi přebráno - když s flaškou piva stál
na nedodělaném jádru reaktoru a chval do něj. Věru, že takové úvahy
nevedl, když byl střízliv, to si jenom odplivl.
D. se ztrácela mezi nekonečnými řadami strojů a nepochopitelných
polotovarů, jak tu zůstaly v den D, hodinu H a viděla v duchu ty desetitisíce
lidí, kteří tu za auto a chatu připravovali světu válku. A viděla
ty milióny lidí, kteří v podobných podnicích po celé zemi připravovali
za hovno světu válku. Kde jsou? Vypařili se jako smradlavý prd - člověk,
to zní hrdě.
Jejich masturbační problémy skončily. Je otázka, byli-li to vůbec lidi,
a ne jen pytlíky sraček. V hlavě měli nasráno určitě. Tomu se mělo říkat
lidi? Pracovití otcové a matky se zlatým srdcem a zlatýma rukama,
vychovávající děti k poctivé práci. I otec C. dělal v takové fabrice.
Nikomu ve vesmíru jich není líto.
[37]
My jsme dělali, protože jsme dělat prostě museli, ale udělali
jsme si svý a šmitec. Ale byli ty idioti, co chtěli bejt něco lepšího,
a furt víc a furt víc lezli tamtěm do prdele
- a kde by tamti byli, kdyby ty idiotský inteligenti řekli, že
serou na kariéru a budou dělat jen jako obyčejný lidi a nebudou
jim dělat ten vejzkum, tu techniku, tu vědu, ty jejich noviny a televizi,
ten jejich gramofonovej voblbovák a to všecko dohromady, kde by
tamti byli, kdyby jim to byl nikdo nedělal - nebyli by se ani uprdli
s tou jejich zasranou válkou, která zničila takový krásný město jako
Norimberk."
C. neodpověděl - bylo by to na dlouhé lokte - ale tahle decentní otázka
pro intelektuály tu byla formulována snad vulgárně, ale přece v podstatě
správné. Vzpomínal si, jak kdysi jeden jeho známý mu vyprávěl, jak se
v SSSR zúčastnil prací v Dubně, na atomovém výzkumu, a jak jednou
větou vykládal o té své vědecké práci a o nejsviňáčtějšich sviňárnách
svého soukromého života - a tím i života jeho spolupracovníků. C. se
tenkrát zhrozil, v jakých rukou je vlastně osud lidstva: v rukou
větších sviňáků, než jaké si dovedl představit sám božský markýz.
A bylo nemožné předpokládat, že tito sviňáci jsou schopni uvědomit si
zodpovědnost, kterou mají při své kvalifikaci a se svými diplomy - vždyť
jejich potřebou bylo být stále lépe placeni, aby mohli co nejpohodlněji žít
to svoje svinstvo.
Pokud mělo ještě vůbec cenu starat se o to, co bylo před válkou, pak
rozhodně úloha vysoce kvalifikovaných skupin obyvatelstva nesměla
být přehlédnuta a bylo potřeba říci o jejich kardinální vině co nejhlasitěji.
Neboť na nich stály vykořisťovatelské a válku připravující supervelmoci,
ony byly klíčem jejich úspěchů, ne ti oblbení manuálně pracující,
ale jejich oblbovatelé, vědci a specialisti, hýčkající
si svoje privilegované postavení. I policajti a estébáci byli
vůči nim vlastně jen dobře placení poskoci, ale vědeckou
práci za ně dělat nemohli. A o to stupidnější a neuvěřitelnější
bylo jejich štrébrování se, že nezískávali ani stín podílu na
rozhodování a na moci - to i ti estébáci spíš s nimi mohli
mávat - dali se zneužívat jen za odměnu společenské prestiže.
A kolik jich chodilo kolem nás a nadávali na poměry - a poslušně
a s velkou pílí dělali, co se jim uložilo.
A nadávali na dělníky, že neprojevují žádné uvědomění,
že jsou jen pasivní ovládaná masa. A oni - elita - lízali prdel
mocipánům za každý stupínek kariéry
Usedli na břehu Rýna a držíce se za ruce mlčeli, než se snesla noc.
Bylo to ještě nesrovnatelně hroznější než Evropská poušť. Tady už
neuniklo vůbec nic a bylo to tak hygienicky přetaveno, že tam už co
svět světem bude, nic nebude. Bylo to dokonale pusté a sterilní prostředí,
oproti jakému severní pól hýřil životem. Tady se neudrží ani
[47]
bakterie. Dokonalost zničení byla hodná obdivu. AŽ jednou
přiletí Z vesmíru někdo, smekne před námi klobouk.
V táboře bylo celkem na padesát mladých lidí, vrstevníků
mi a D., ze všech koutů Evropy. Proto mluvili anglicky, ale
měli potíže dohovořit se se skupinkou, která přišla nedávno
a o níž se zprvu domnívali, že jsou to Laponci, až se zjistilo.
že jsou to rodilí Londýňané. Doposud se s nimi většinou
domlouvali posunčinou. Prvních několik mladých, kteří se
zachránili v Evropské poušti, tu bylo už koncem minulého
léta, a jak pozvolna se Scházeli další, začali podnikat daleké
výpravy křížem krážem, aby našli a přivedli všechny, které
na jdou. Tak postupně jejich počet valné stoupla začali se
pouštět do spousty věcí. Při systematickém průzkumu nejbližšího
okolí podařilo se jim mnoho užitečného vyprostit
z trosek. Tak například měli v táboře elektřinu, protože
našli na jednom statku týden cesty odtud dynamo. Svítili
si teď ostošest a vyhrávali na gramofony a na magneťáky.
Samozřejmě měli celou spoustu vozidel. Na landroverech
se dalo jezdit silnicemi ve vnitrozemí pouště. Měli knihovnu
ve všemožných řečech a navzájem se učili německy,
holandsky, dánský, norsky i francouzsky.
„Založili jsme komunu a založíme i další - a budou to
opravdové rajské ostrůvky!“ vysvětloval jim Claus s námořnickým
vousem kolem brady.
„Nastává skutečně nový věk - věk bez lidí, ale pro lidi,“
vyjadřoval se trochu paradoxně Peter Z Hamburku.
Jedna parta se vrátila Z dalekých cest a přivezla kromě
jiného i stroj na zmrzlinu, kolem něhož se všichni dali
do tance.
„Máme k dispozici celou vrcholnou civilizaci - uvedeme
ji do chodu konečně ve prospěch člověka, a ne k jeho zničení
- to je, Zaplať pánbůh, už za námi,“ vykládal obrovitý
Nor, který se zachránil tím, že byl na člunu na rybách, protože
i Norsko bylo teď pokryto sklovinou - „ovšem vypadá
pořád krásně, skleněné hory se tyčí Z fjordů ~ ale nikdo na
ně už nevyleze,“ dodával.
První zásadou, kterou si noví lidé stanovili, bylo, že se
nikdo nemá předřít. Nepracuje se pro kvantitu, ale pro to,
aby byl život krásný. Dokonce i ten, kdo by nechtěl pracovat,
nemusí, komuna ho přece uživí. Marie (z Londýna)
malovala obrazy a koho by napadlo říci jí, že má taky dělat
něco jiného? Naopak - jak ty obrazy přece potřebujeme!
(I Anglie byla pod sklovinou - Londýňané byli na výletě
v Kodani.)
[50]
Konečně všecko zašlo - teď je ráj,“ říkal Hans.
Všichni ztratili většinu svých blízkých, ale radostnost
nového společenství jim na to dala brzo zapomenout.
Začínalo vstupování do věku snu.
***
Stále o tom snili a při nejrůznějších příležitostech o tom
stále znovu mluvili.
„Nikdy už se nevrátí, co bylo. Zaplat' pánbůh, lidstvo
se zničilo perfektně. Udělalo nakonec, co chtělo, ~ a na~
vždycky je pokoj.“
„Stačí mi, když ráno, jak se probudím, uvidím naproti
Sklovinu, a mám pomyšlení na lidstvo až po krk. Už nikdy
říkám si každý ráno.“
„Vykořisťovatelská společnost skončila logicky. Jen to se
dalo čekat. Už nikdy se neobjeví.“
„Žijeme teprve teď- co jsem žil celý mládí, to byla noční
můra. I s těma jejich novinama, televizí, diskotékama, vojenskou
službou a fabrikou. Už nikdy to nebude takový.“
„Teď pracuju konečně Svobodná. Ať mám práce třeba
nad hlavu, je to jen samá radost, protože děláme
konečně
sami pro sebe, a ne pro ten jejich bejvalej hnus.“
http://www.uloz.to/7739770/egon-bondy-afghanistan-pdf..
