PUBLIKOVVÁNO NA NWOO.ORGkde jsou i zajímavé komentáře.
Je to o boji ve mě a bude se zřejmě zdát, že je bláznivý. Tvrdím, ale, že vy jej bojujete také a pokud ne, tak teprve jednou bojovat budete. Nechť vám toto pomůže a urychlí a usnadní poznání jak se probudit z iluze, za kterou a s níž nyní bojujete vy proti mně. To je ten boj.
"A teď to všechno víš a co s tím, to počká? Do zítra, za týden to udělám, až budu starší, určitě se k tomu jednou dostanu, zítra ještě musím to a to, přece se na to teď nevyseru, dodělám to. K tomu abych dosáhl vysvobozeni z matrixu, abych poznal pravdu potřebuji ještě tohle a tohle a tohle a pak přijde tohle a tohle a tamto."
Hele to je ta sranda ... můžeš dělat tolik věcí kolik stihneš, teď už si jenom vybrat co, protože všechno nejde stihnout. Sem v tom furt, pořád, kdybych mohl stihnout všechno co je kolem mě za možnosti byl bych během roku milionář a ještě bych zachránil celou Zemi. Mám v hlavě tolik nápadů co musejí stranou kvůli tomu, že mám jen dvě ruce, jen dvě nohy ...
Je to shon, matrix, není úniku a nebo právě, že je ... jenže ten životní "byznys" tě pohltí ... musíš udělat tolik věcí, revolucí, zasadit, prodat, vyrobit, sklidit, promluvit, napsat, vykopat, odjet, přijet, jet, vidět, uklidit, stěhovat,sníst a vypít, poslechnout, zažít ... k čemu to všechno? K ČEMU, aby člověk umřel a zjistil, že se hnal za vším co je na týhle zemi a celou dobu vlastně věděl, že to všechno nemůže stihnou a obsáhnout ... no a tak si musíme vybrat co vlastně chceme z toho všeho opravdu dělat, to je otázka, na chvíli zapůsobí, ale za druhou chvíli už zase člověk jede všechno kolem ... kolo, samsára, závrať, peklo, past, matrix.
Tohle trvá a bude trvat dál a k odpojeni neslouží ani revoluce, (ani nwoo), ani pozemek, ani komunita, ani prachy, ani zdravá strava, ani láska, ani záchrana planety, ani chlast, ani majetek, ani vědění, ani nadpřirozené schopnosti, ani magie, ani sex, ani astrologie, ani věda, ani žádnej jinej požitek, žádná lačnost nebo chtivost. Odpojení z matrixu je vzdání se všeho, všech žádostivosti zlých i dobrých, vzdáni se potřeb něco dokázat, něco mít, něco udělat, něco nemít nebo nic nedělat, všechno je totiž zapleteno do toho kola.
A teď to všechno víš a co s tím, to počká? Do zítra, za týden to udělám, až budu starší, určitě se k tomu jednou dostanu, zítra ještě musím to a to, přece se na to teď nevyseru, dodělám to. K tomu abych dosáhl vysvobozeni z matrixu, abych poznal pravdu potřebuji ještě tohle a tohle a tohle a pak přijde tohle a tohle a tamto. Svět vytasí všechny svoje mocnosti, nepřeberné množství činností, zábav, povinností, radostí, lásek, sportu, adrenalinu, klidu, pohody, stresu, nemoci, všechno je možné a všechno je to je iluze, protože všeho se nedá v tomto životě dosáhnout a vše obsáhnout a vše zažít a mít a proto je to iluze a pokud není, musí byt další životy možné, aby se to všechno dalo poznat a prozkoumat, aby to nebyla iluze, ale skutečnost. Pak, ale jiné životy toho samého našeho-mého já nejsou iluzí. A to pak, ale znamená, že jsme tu pořád dokola a pořád bloudíme tisíckráte neponaučeni, stále všechno chceme a všechno potřebujeme zažít a přitom stále doufáme (a víme a mluvíme o tom), že jednou už to nebudeme potřebovat a že to skončí, jenže neskončí, protože mocnosti-možnosti světa jsou nevyčerpatelné, neustále se tvoří nové a nové, neustále se točí jako kolo, které nemá konec ani začátek. Nelze být v tom kole všude, lze být pouze v jednou jeho kousku (v jednom časoprostoru), jen v jedné jeho části lze setrvávat a žít v něm a pracovat a tvořit a pokoušet se to všechno obsáhnout a nebo lze vystoupit mimo něj, z kola ven a pozorovat kolo zvenčí, ano jen pozorovat nelze do něj zasahovat a vstupovat (nebo někomu v něm pomáhat) neboť v tu chvíli jsme v kole. A všechno se to protočí stejně jako naše myšlenky, které neudržíme a které se točí ve víru okolních událostí a my je nestíháme a oni tvoří další mocnosti iluzi, které nás nikam nepustí a my pořád a pořád budeme dál zavřeni v koloběhu. Pořád.
A když to čteš tak to víš, víš to a stejně se ti jedna myšlenka nalže sama od sebe, která říká ale nene-nenene, ještě ne teď, ještě ne TEĎ, ještě malou chvilku, neopouštěj to všechno co jsi dosáhl, je to škoda, přece vše nezahodíš. Ta myšlenka ví, že když to člověk neudělá hned, za okamžik to neudělá o to jistěji vůbec. Sami sebe svádíme, sami sebe odvádíme od našeho já, od našeho klidu a našeho definitivního poznáni toho jak to všechno je a proč to tak je od nazření iluzornosti světa a života. Brání nám v tom strach, strach z prohry, strach, že nedokážeme něco co se nedokazuje, strach z toho, že skončí něco co stejně skončí, že umřeme dřív než umřeme, že opustíme svět, tělo, věci, lidi, moc, peníze, zážitky, sny, lži, slova, děti, texty, přírodu, zvířata, slunce , hvězdy, to co je nahoře i dole. Bojíme se, že to nebudeme my, když se na všechno vykašleme, když opustíme všechny iluze, třeseme se strachem o to, že přijdeme o naší osobnost o naše já, o jméno o přátele a rodinu, o čest, o cíle, bojíme se o život, který, ale ve skutečnosti je jen vězením v kole příběhů, věci, povinností strastí a nemocí, válek, planých zábav, dosahování ega a nadpřirozeného zážitku jako modního doplňku. Raději dál budeme bojovat za psychedelické drogy, za náboženství a víru a za změnu světa, za změnu lidí, za změnu, která přinese mír a štěstí a lásku třebas i pro všechny bytosti, a už nevidíme dál, že všechny tyhle věci tu byly jsou a budou, pořád dokola a nevedou k tomu vystoupeni z matrixu, naopak i ty svazuji a ještě víc než ty hrozné. Být Ježíšem, být Boddhísatvy je stejně šílené jako být králi a tyrany, jen s rozdílem ze týráme o to více sebe.
Věčný život, žádné stáří, stále míti povinnosti, stále něco dělat, stále něco tvořit, stále něco studovat a poznávat, jak dlouho? Až dokud to nepoznáme a neuděláme všechno, co všechno, stále bude něco nového, jak dlouho, pořád? Pořád dokola? Z dokonalého být ještě dokonalejším, tak moudry jako vsechny knihy a lidi světa, být silnější než ti nejsilnější, vědět nejvíc nejlépe všechno, jak lze všechno vědět a všechno umět, když si támhle zrovna někdo vymysli něco nového, budeme čekat až se u všech všechny jejich nápady a myšlenky zhmotni až je všechny poznáme, jak dlouho to potrvá a co z toho budeme mít, že budeme vědět a umět všechno, že všechno zažijeme, řekneme si pak nakonec, jóóóó´, konec už není kam dál teď konečně můžu – co? (zemřít, a budeme vědět co je po smrti, nebo umřeme jen proto abychom se už konečně dozvěděli to poslední, to můžeme zemřít hned) Spočinout, uklidnit se, odpočinout si, byt šťastní, že už je to všechno. Nakonec se rozplyneme a nebo naopak budeme mít ještě větší a mocnější strach, abychom o to všechno naše co jsme za tu neskutečnou dobu nabyli, abychom o to všechno teď přišli a nevyužili, teď zemřít? A co bude po smrti, my nebo jen všechny ty informace a vědomosti? Co bude, co je teď, v každém z nás? Ubíráme se někam a nevíme kam, chceme dosáhnout výsledků, které nevíme co znamenají a k čemu jsou, chceme znát pravdy, které nás jen víc zotročí a kolo se více roztoči a my budeme dál a dál a dál . Nikdy nenastane prozíravě nazývané - tady a teď, nikdy, protože sami nechceme a právě teď a tady se to vůbec nehodí, zítra je výplata, dovolená, rande, pohřeb, zápas, výlet, oběd, narozeniny, válka, politika, škola, práce, povinnost, radost. Stále něco je a bude a bude a bude a my budem a budem a stále si budeme dál zoufat a řečnit a psát a doufat a klečet a prosit, a bojovat a lhát a nalhávat a prosit a modlit se a vymýšlet jak ještě teď a tady to otravné tady a teď odložit. Hustý co, jsme v tom, pořád…..
