Vážený pane vicekancléři, vážení kolegové, vážené publikum, dámy a pánové,
v prvé řadě bych chtěl poděkovat za možnost vystoupení mezi tak význačnými řečníky, což je pro mne výsadou, i když si jsem zároveň plně vědom toho, že mne od nich odděluje nejen věkový rozdíl, ale i rozdíl v životní moudrosti a zkušenostech.
Přesto se zde pokusím naplnit očekávání, se kterým jsem byl organizátory večera jako zástupce mladé generace pozván a dovolte mi, abych přednesl pár tezí, které – bude-li o ně zájem, mohu později v diskuzi případně rozvést.
Chtěl bych nejprve zdůraznit jakýsi výchozí bod, ve kterém se nyní nacházíme a který je podle mne klíčový pro hledání odpovědi na otázku, jaká výzva před pravicí stojí.
Česká republika už od roku 2004, definitivně pak od roku 2009, konkrétně 1. prosince 2009, není – už zase – suverénní zemí. Není nezávislá, není samostatná. To je fakt, smutný a hrozivý zároveň, často opomíjený, ale zkrátka fakt, který bychom si měli uvědomit.
To byla zásadní a fatální prohra konzervativní pravice.
Jistou prohrou je pak i to, že za celý ten rok jsme nenašli sílu pustit se do boje za to, abychom tuto prohru nějak odčinili, nebo abychom zabránili prohrám dalším.
Ptám se, co jsme za ten rok udělali pro to, jakou snahu jsme za ten rok předvedli, abychom národní a státní existenci, před rokem tak krutě potlačenou, získali zpět. Jistě, získat ji zpět lze jen vystoupením z EU a to je běh na dlouhou trať, ale co jsme udělali pro to, abychom se tomuto dlouhodobému cíli přiblížili?
Na to ať si každý odpoví sám. V každém případě, pokud jsme se zde dnes večer sešli proto, abychom hledali odpověď na otázku, před jakými výzvami pravice stojí, toto je jedna z nich.
Bohužel, není to nebezpečí jediné.
Nejenže už nejsme svrchovaným, suverénním státem, ale – ať už si to uvědomujeme nebo ne – čelíme zásadnímu útoku na náš národ jako takový.
Určitá skupina „vyvolených“ lidí, světových elit z řad finančníků, mezinárodních bankéřů, vlivných starých rodin (neříkám politiků, protože politici jsou v této hře jen pěšáci), si dala za cíl zrušit národy jako takové.
Tedy budoucnost podle nich už nepatří svobodným národním státům, ale oni už nepočítají ani s národními státy jako takovými. Národ je něco, čeho se bojí, co je jim nepříjemné a co je pro ně překážkou k uskutečnění jejich cílů.
O čem tu mluvím? Poslední dobou se věnuji tématům, které, když je někdo potřebuje a chce zesměšnit, nazve jen konspiračními teoriemi. To je takový oblíbený trik, jak umlčet určité pochybnosti, kritiky, oponenty. Řekne se o tom, že to je jen nějaká spiklenecká teorie. A ono to často funguje, protože to slovní spojení už skutečně získalo pejorativní nádech a spousta lidí si ho překládá jako „paranoiu“ apod.
Dámy a pánové, my ale skutečně jsme svědky rozsáhlého spiknutí. Tedy určitého plánu, který za zády veřejnosti připravily jisté elitní kruhy a postupně jej realizují, přičemž pravá podstata tohoto plánu je zakrývána řadou zástěrek.
Spiknutí – to není nějaká mysteriozní záležitost. Spiknutí či konspirace je podle slovníku „tajné spolčení, obvykle s politickým či ekonomickým cílem.“
A přesně o tomto mluvím. Takovým krásným příkladem spiknutí je Evropská unie. EU není nic jiného než konspirace, protože byla založena za zcela jiným účelem, než je nám běžně předkládáno. Byla založena jako projekt politický od samého začátku, třebaže navenek se o něm záměrně mluvilo pouze jako o projektu hospodářském. Ale o EU dnes večer nechci mluvit.
Ono spiknutí je ještě rozsáhlejší. EU je v té skládačce jen jedním z dílků.
Cílem skupin jako je Bilderberg Group, Trilaterální komise, Rada pro vnější vztahy apod., které opět nejsou těmi hlavními aktéry, ale pouze jakýmisi převodovými pákami, je skutečně zánik národních států ve prospěch nadnárodních uskupení a – nakonec – jedné světové vlády.
Mluvím o Novém světovém řádu, což je jakýsi krycí název pro globální vládu.
To, že pravice se těmito nebezpečnými trendy dosud nezabývala, je téměř trestuhodné. Pokud hledáme, které výzvy před pravicí stojí, dámy a pánové – toto je nejpřirozenější nepřítel konzervativní pravice, to je ta největší a z jistého pohledu nejkrásnější výzva, protože co může být důležitějšího než bojovat za náš národ a za lidskou svobodu.
Čili v tomto světovém řádu, v jeho protagonistech, v jeho agendě, v jeho průnicích do našeho všedního života je třeba vidět současného největšího nepřítele, jakého může pravice, pokud se chce nějak nově definovat, mít.
Tedy obhajoba národní suverenity a obhajoba lidské svobody musí být naprostou prioritou v programu autentické pravice. Přidal bych i podporu rodiny, protože rodina a národ jsou dvě entity, které tyto elity nemají rády, protože mohou působit jako určitá barikáda pro jejich plány.
Máme v tomto zápase šanci? Máme šanci i navzdory té ohromné převaze, finanční, mocenské, časovému náskoku?
Jsem přesvědčen, že máme. Protože zánik národů není nevyhnutelnou záležitostí, proto není třeba k němu přistupovat s defétismem. Je to uměle vytvářená snaha, která nemá žádné opodstatnění, než je to, že si to pár vyvolených lidí přeje. Proto bychom tento zápas neměli tak snadno vzdávat.
Má další teze nás vrací trochu z obecných úvah na pevnou zem, ze světa k nám domů. Protože mluvit o NWO, jakkoli je skutečný, nám pořád připadá jaksi neuchopitelné, příliš abstraktní, nepraktické.
Nový světový řád nikoho příliš netrápí. A když už by nás trápit začal a my se rozhodli proti němu nějak vystupovat, zjistíme, že nevíme, jak na to.
Je možné – pro mne coby řadového občana České republiky – nějak bojovat proti al gorům, sorosům, rockefellerům, brzezinským, obamům a holdrenům a dalším více či méně skrytým figurám, které si pohrávají s našimi národy na jakési pomylsné světové šachovnici? To přenechme prezidentu Václavu Klausovi, ten má šanci občas uštědřit nějaký ten špílec těmto vlivným lidem. Co ale mohu prakticky proti novému světovému řádu dělat já?
Tady přichází má další teze – spojencem zahraničních elit budujících Nový světový řád je v našem českém prostředí skupina kolem exprezidenta Václava Havla. Tedy hledáme-li, co můžeme dělat proti Novému světovému řádu, ptejme se, co můžeme dělat proti „pravdolásce“.
Myslím, že každého z nás napadne, jak by se dala moc tohoto neformálního uskupení otupit – a zde už nám boj proti Novému světovému řádu připadá mnohem reálnější a může mít i své výsledky. Proti všem možným iniciativám a aktivitám, které vycházejí od pana Havla se už dá dělat mnohé a budeme-li v tom úspěšní, může se nám leccos podařit zastavit.
Dovolím si říci, že tito lidé jsou více nebezpeční, než komunisté či sociální demokraté. Za tímto orwelovským názvem se skrývá skupina lidí, která je a musí být i pro nás, pro pravici, hlavním ideovým protivníkem. Pravicové strany by se tak neměly vymezovat primárně vůči ČSSD či KSČM, ale proti politice Václava Havla.
To si myslím, že české pravici chybí – že ačkoli ji pravdoláska reálně ohrožuje už dvě desetiletí, ve volbách se vždy – například ODS – vymezuje vůči ČSSD. Nemá odvahu onoho nepřítele pojmenovat pravým jménem.
Jsem dokonce přesvědčen, že – a teď možná vyslovím kacířskou myšlenku – v budoucnu možná budeme potřebovat účelové spojenectví s levicí, abychom politický proud zvaný pravdoláska, porazili.
Závěrem tedy shrnu:
Primárním úkolem pro pravici by měla být obhajoba národní suverenity i národa jako takového před globalistickými tendencemi ustanovit – pod pláštíkem tzv. Nového světového řádu – jednu společnou celoplanetární vládu. Tím, kdo ustanovení této vlády u nás v České republice napomáhá, a tedy naším bezprostředím politickým protivníkem, je skupina kolem exprezidenta Václava Havla a myšlenkový směr nazvaný havlismus.
Je konečně na čase se tomuto směru postavit zcela otevřeně a oslabit jeho vliv a moc na českou politiku a českou společnost.
Děkuji za pozornost
proslov na debatním večeru „Hovory na pravici I.“ pořádaném občanským sdružením Akce D.O.S.T.
Praha, 13. prosince 2010
Zdroj www.freeglobe.cz/je-konecne-na-case-postavit-se-pravdolasce
-------------------------------------------------------------------------------------------------
Hovory na pravici
Dne 13.12.2010 se konalo setkání příznivců a signatářů iniciativy D.O.S.T. s příznačným názvem „Hovory na pravici“. Jeho záměrem bylo zahájit rozhovory o tom, kudy se ubírá dnešní politická pravice a co je třeba udělat pro to, aby zůstala politicky relevantní a neztratila svoji identitu.Pokud čtenáři Zvědavce četli můj článek „Pravice nebo Levice?“, tak již vědí, jak pohlížím na dichotomii pravice a levice na politické scéně. Nemyslím, že pravice dnes znamená nějakou podstatnou opozici proti levici a naopak, protože v obou případech neexistuje vůle ani přesvědčení směřující k zásadním změnám stávajícího liberálně demokratického systému, či ke změně paradigmatu nové společnosti, jímž bychom se mohli vymanit z kleští demokratismu a trhové manipulace se vším, co lze přepočítat na peníze.
Na druhou stranu je mi známo, že iniciativa D.O.S.T. minimálně vystupuje, byť velice opatrně a nesměle, právě proti dávno zrozenému a stále se utužujícímu paradigmatu liberální společnosti, jímž se v základech lidského života ničí tisícileté tradice a porozumění lidské přirozenosti. Byl jsem proto zvědav, jak se k danému tématu postaví.
Úvodní vystoupení
V první polovině dvouhodinového setkání vystoupili se svými předem připravenými příspěvky pozvaní hosté Petr Hájek, Roman Joch a Adam Bartoš. Za občanské sdružení D.O.S.T. potom pan Michal Semín. Myslím, že první dva hosty není nutné představovat. Na jejich vystoupení jsem byl nejvíce zvědav a musím říct, že mě zklamali, i když zároveň musím podotknout, že nepřekvapili. Právě tito dva pánové jsou podle mě jasným důkazem, že operovat na dnešní politické scéně s pojmem pravice jako s něčím, co může přinést změnu ke kvalitativně lepší budoucnosti, prostě a jednoduše nelze. Otázka, zda se v pravici skrývá potenciál alespoň na drobná zlepšení. Mám obavu, že ani to ne, protože pokud někde dnes na pravé straně zaznívají ideje, jimiž by mohla být pravice obrozena, odehrávají se na ultra-konzervativní scéně, která přímé zastoupení v politice nemá.
Roman Joch
Projev novopečeného poradce předsedy vlády Romana Jocha připomínal liberální konzervatismus, jímž se má zakonzervovat prozápadní doktrína konečného vítězství militantního kapitalismu a konce dějin v náručí evangelizace demokratismem USA a nového světového řádu. Svůj kritický pohled na současný stav české politiky vyjádřil termínem „socialismus pro bohaté“. Pokud se někdo domnívá, že tím měl na mysli predátorský komplot nadnárodních korporací a finančních elit, mýlil by se. Podle pana Jocha celý problém tkví v přebujelé administrativě státu a korupčním přidělování státních zakázek soukromým lobby, které tak bohatnou na úkor daňových poplatníků. Jakkoliv jde o poněkud vyčpělý a s hlavními problémy se míjející postřeh, z hlediska jeho konstatování na nejvyšší vládní úrovni je jistě bohulibý, rozhodně od něho však nelze očekávat nějaký optimismus pro věci příští. S podstatou systému to nehne a boj proti korupci deklarují všechny strany politického spektra již mnoho let. S jakými výsledky, to všichni víme.
Co mě však na jeho tezích rozladilo, byl apel na skálopevnou věrnost našemu začlenění do struktur NATO a politice USA, na jehož pozadí rozvinul ideu nekompatibility české obranné doktríny s expanzivním vojenským zaměřením Ruska. Nechci být špatným prorokem, ale pokud český stát něco opravdu ohrožuje, je to imperiální politika síly ze strany USA, a od Ruska se můžeme nadát naopak záchrany, či alespoň zmírnění jejího zničujícího dopadu. Potěšující na druhé straně bylo, že právě tento „konzervativní“ postoj vlády byl nejvíce napadán účastníky setkání, kteří se v druhé části přihlásili do diskuse. Rovněž hodnocení Ruska panem Jochem, při němž odkázal ruský národ ke kulturně zcela odlišné a námi nepochopitelné mentalitě východních národů, jako je například Čína, mi připomíná přetahování nevědomých oveček českého národa na vařené nudli. Těžko uvěřit, jaký přelud či politický zájem vede naše státníky k tomu, aby Rusko vyřadili z Evropy, kam historicky patří stejně jako všechny ostatní slovanské národy. Navíc historická spřízněnost všech slovanských národů, od nichž Rusko rozhodně nelze oddělit, je jistě méně zpochybnitelná, než „tradiční“ vztah Čechů k anglofonním národům euroatlantické aliance. Byla jen na místě pozdější připomínka jednoho s diskutujících, že nás tito přátelé moderního věku zradili vždy, když se jim to hodilo do krámu.
Petr Hájek
Poněkud opatrnější byl projev zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky Petra Hájka. Pronesl několik tezí o tom, co neznamená skutečná pravice, s konstatováním, že taková pravice dnes neexistuje a není po ní ani poptávka. Pokud by někdo čekal jasnou specifikaci oné pravé politiky, nedočkal by se. Podle pana Hájka je pravice jednoduše totéž, co obhajování svobody. Sice mírně posunul proti duchu liberálních tezí nositele svobody z individua na celé skupiny, neznamená to však, že vnesl do celé věci větší jasno. Filosofovat o svobodě je velice vděčné téma, zvláště když na začátku prohlásíme společně s panem Hájkem, že tady nebudeme řešit, co to ta svoboda vlastně je.
Další jeho teze měla ovšem mít již takřka zlomový význam, vyzněla však jako naivní protimluv. Prohlásil totiž, že svoboda není myslitelná bez křesťanství. Jakkoliv tím měl na mysli fakt, že v evropském prostoru nelze myslet nic vážně bez odkazu na křesťanské kulturní kořeny, je taková teze hodná vážného zamyšlení nad tím, kudy se vlastně ubírají myšlenky dnešních státníků, nikoliv nad podstatou vlastní svobody a hnutí těch, kdo o ni poctivě usilují. Korunu všemu pan vicekancléř dal tím, když v následné diskusi prohlásil, že úlohou pravice není mít vize. Jistě, při hlubokém zamyšlení je se možné dovtípit, že pro pana Hájka je pravá politika taková, která nevymýšlí, nekonstruuje, ale opírá se o zkušenosti, tradice a věčné pravdy vyplývající z lidské přirozenosti. O jaké tradice a pravdy se ale chce dnes opřít, když všechny byly liberalismem vyvráceny, o tom se už jaksi nezmínil. Takže minimálně bez vizí obnovy tradiční společenské funkce člověka to asi nepůjde.
Adam Bartoš
Adam Bartoš, coby třetí řečník úvodní části Hovorů, sice nevyslovil žádnou vizi, jak by měla fungovat pravice v postmoderní verzi liberalismu, alespoň však oproti starším a zkušenějším předřečníkům našel odvahu nepokrytě pojmenovat, čeho se týká současná evropská integrace a globalizace. NWO, nový světový řád projektovaný jako ryzí konspirace či spiknutí elit proti prostým občanům západního světa není myslím dnes již pro nikoho tajemstvím. Považuji ovšem za pozitivní, když o něm v pravdivých souvislostech promluví člověk na takovémto fóru. A pan Bartoš byl takovým člověkem. Zbývá nyní podstatná otázka: Co s tím? Takovou odpověď ovšem již těžko mohl podat, a to i v případě, že ji zná. Na to ještě není zralá doba, zdá se.
Michal Semín
Poslední příspěvek byl nesen z pozic katolické církve ústy protagonisty sdružení D.O.S.T. Michala Semína. Hovořil hezky a hovořil o etickém kodexu a duchovní vyspělosti jako základním předpokladu lidské svobody. Proti jeho slovům nelze nic namítat, jen by se člověku chtělo postesknout nad tím, proč katolická církev dělá tak málo pro nápravu věcí lidských a systému, který člověka degraduje na disponibilní zásobu konzumních zvířat pro potřeby oligarchů. Možná by mi oponoval, že přece dělá hodně. Otázka ale potom zní, proč to není nikde vidět?
Diskusní blok
Co se týká druhé části setkání, v níž měla probíhat diskuse a na niž zůstalo 45 minut, není myslím příliš o čem psát. Vedle již řečené obhajoby Ruska a přitakání konspiračním teoriím společně s panem Bartošem stojí za zmínku krátké vystoupení Petra Macha ze Strany svobodných občanů. To, že se zastal nároku každého občana na svobodu, byť by šlo o občana nevěřícího, proti tezím pana Hájka, na tom asi není nic tak zajímavého, nakonec SSO je politická strana, která má svobodu ve svém názvu a ve své liberálně konzervativní politice si starosti s definicí svobody, kritikou liberálního trhu či s nějakými myšlenkami na změnu paradigmatu nedělá. Úsměvná byla o všem jeho replika na tvrzení pana Hájka, že dnes neexistuje poptávka po pravicové politice. Podle pana Macha je cca 30 tisíc voličů strany SSO přece dostatečným důkazem takové poptávky. Inu je vidět, že ani s obsahem pojmu pravice nemá strana SSO nejmenší problém, natož pak s nějakými novými myšlenkami.
Poněkud zarážející je postoj obou ve vládě ukotvených pánů Jocha a Hájka ke křesťanství. Jak si jinak vysvětlit, když při obhajobě svých názorů v diskusi svorně prohlašovali, že křesťanství je výdobytek západní civilizace? Pletou si snad světové strany a za „západ“ považují starověké kultury při východním pobřeží Středozemního moře? Nebo snad mají židé svůj původ v USA? Pravda, dnes by se to tak mohlo zdát. Nicméně pokud pan Hájek deklasuje pravoslavnou církev jako východního odpadlíka křesťanské víry a služebnou světské moci, potom asi vůbec neví, co to křesťanství ve své podstatě je a nakolik se světské mocenské ambice právě katolické církve jeho původní funkci zpronevěřily. Snad by si západ mohl vzít příklad z toho, jak pravoslaví dosud pečuje o duše svých věřících bez závislosti na tom, kdo je zrovna v Rusku u moci.
Shrnutí
Pokud bych mě shrnout, jak první setkání účastníků „Hovorů na pravici“ vyznělo, musím říct, že rozpačitě. Rozpačitost čišela nejen ze značně nejednotných postojů a názorů všech zúčastněních, ale hlavně z toho, jak důsledně se vyhnuli všem konkrétním a bolestivým problémům současné společnosti. Nepadlo ani slůvko o zlořádu volného trhu, o jeho tunelování soukromými bankami, o totalitní vládě politických stran, o přežitku demokracie, o nefunkčním právním státě, o militarismu USA, o pravých příčinách ekonomické krize a jejím pokračování, ani o vymývání mozků sdělovacími prostředky.
Vedle obecných a nezávazných tezí jediné, o čem šla řeč, bylo již Hradem otřepané téma demokratického deficitu EU, jejího socialistického establishmentu a otázky zachování suverenity národního státu. Nutno rovněž říct, že názory v tomto se dělily klasicky půl na půl. Polovina pro, polovina proti integraci. Snad není tak těžké pochopit, že zachování národa jako takového, rozvoj jeho kultury a identity má málo společného s tím, kudy procházejí hranice moderního státu, v němž se národ zrovna nachází. Osobně nejsem navíc přesvědčen, že posílení státní suverenity českého státu pozvedne kulturní úroveň lidí v této naší malověrné kotlině. Spíše naopak. Tím se ovšem v žádném případě neřadím k Havlovým „pravdoláskovcům“, o nichž na Hovorech s posvátným rozohněním jako o nepříteli pravice mluvil pan vicekancléř.
Na závěr bych chtěl říci, že účelem tohoto článku není odsoudit iniciativu D.O.S.T., jíž jsem sám signatářem, jako marnou a zbytečnou. První setkání z cyklu Hovorů na pravici ještě nemusí být nepochybným ukazatelem, kudy se jejich myšlenkový obsah bude vyvíjet. Můžeme se dočkat i nejednoho překvapení. Tak uvidíme, jak budou vypadat další rozhovory. I když s pojmem „pravice“, jak se obsahově vytříbil v éře liberalismu, bych je pokud možno nespojoval. S tradičně konzervativním směrem myšlení ano.
